Vacláv Sivko- Josef Sudek
PŘÁTELÉ: SUDEK A SIVKO.
Termín Feb - MarKomentář
V roce 1943 se mladý, dvacetiletý malíř Václav Sivko stává členem Umělecké besedy a v této době se také setkává s Josefem Sudkem. Setkání je osudové a poznamená oba umělce na další dlouhá léta. Mladého muže na začátku umělecké dráhy zaujme mistr, jehož poetické umění odpovídá i jeho představám a zájmům.
A nejen to, Sivka přitahuje i postava svérázně
filozofujícího tvůrce, který dává umění celý svůj život. Také Sudek si Sivka
brzy oblíbí, zasvěcuje ho do tajů umění a bezděčně se stane mnohokrát i jeho
modelem. Po heydrichiádě, kdy začíná tvrdé pronásledování české kultury,
hledají mnozí umělci oporu v důvěrných, těsnějších lidských vztazích.
Nepochybně i tato vypjatá atmosféra přispěla ke sblížení fotografa Sudka s
malířem a grafikem Václavem Sivkem. Aby Sudek uchránil Sivka před totálním
nasazením na práci v Německu, bere si ho k sobě formálně do učení, Sivko od své
profese nechtěl zběhnout. Udržoval s Josefem Sudkem kontakty i po válce a vždy
ho považoval za svého nejpodnětnějšího učitele. Z roku 1943 pocházejí první
Sivkovy tužkové skicy, v roce 1944 pak vzniká celá série portrétů Josefa Sudka.
Vznikají grafiky: Sudek sedící, Sudek při večeři, Sudek s brýlemi, Sudek z
profilu. .. Zvolená technika suché jehly vyžaduje metodu alla prima, grafika
vzniká přímo kresbou na desku, bez podkreslení. Snad proto jsou tyto
,,momentky“ tak živé, působivé. Sivko techniku dobře ovládal. Grafika přitahuje
Sudkova hlava, nezvyklá fyziognomie muže, který není možná krásný ve smyslu
ideálním, ale rozhodně je krásný ve smyslu lidském. Z roku 1944 pochází i
portrét Boženy Sudkové, Sudkovy obětavé sestry. Série grafických portrétů
svědčí o soustředěném zájmu výtvarníka a koneckonců i o lidské blízkosti a
soužití. Jakýsi pokus o syntézu, dovršení grafické série, představuje velká
kolorovaná kresba, portrét Josefa Sudka, obraz umělce. V roce 1945, Za květnové
revoluce, značná část Sivkova díla shořela a za své vzaly asi i další věci. Hned
v roce 1946 vzniká další Sivkův portrét Josefa Sudka, a opět provedený v suché
jehle. V roce 1947 uspořádá teprve čtyřiadvacetiletý Sivko Svou první
samostatnou výstavu, která překvapí zralostí talentu. Jeho školení bylo za
války sice omezené, ale S nedostatky školení se vyrovnal v i díky Sudkovi. Ve
stejném roce fotografuje Sudek ženu Václava Sivka, ještě před narozením syna
Pavla. Přátelství obou mužů tedy pokračuje a přináší i dobré umělecké výsledky.
Poválečná léta uvolnění jsou však krátká, v zákulisí se připravuje už další
pohroma. Z roku 1951 pochází dvojportrét, na němž se Sudek objevuje v typickém
černém baretu. Od prvních ,,momentek“ přibylo více vážnosti, technika suché
jehly se však zatím nemění. Jako by každý portrét byl vyznáním, slibem a
potvrzením toho, že přátelství nenaruší ani doba. Ohlas Sudkova díla se pomalu
dostává do povědomí širších kulturních kruhů, mnozí si začínají uvědomovat jeho
umělecký význam. Sivkovy barevné litografie z roku 1960 už líčí Sudka poněkud
jinak než předcházející suché jehly. Zpočátku se Sivko snažil vystihnout
podobu, ted´ usiluje o vystižení Sudkova zjevu. Nezměnila se jen technika,
změnil se i pohled na samého Mistra, teď už živou legendu české fotografie. Sivko
zobrazuje fotografa v širokých plandavých kalhotách a objemném kabátě či volném
tmavém plášti. Na jedné z litografií se Sudek dokonce objevuje v cylindru
jako starý klaun či kouzelník. Zdá se, že Sivko vystihl něco velmi podstatného
ze Sudkovy existence a že jen on si mohl takovou stylizaci dovolit. Sudek musel
často hrát před světem roli rozšafného č1ověka, ale uvnitř se tajila stará
bolest pocházející z válečného zranění. Sudkovo přivřené oko neustále pátrající
po motivu i tragický škleb utajený v širokém úsměvu nalezneme v každém Sivkově
portrétu. Značný počet prací dokládá, že mezi oběma umělci panovala hluboká
důvěra, pochopení a trvalé přátelství. Samozřejmě, že ani Sudek neopomněl
zachytit svého přítele a vytvořit jeho fotografický portrét. V roce 1955 vzniká
Sudkův portrét Václava Sivka, jehož tvář se odráží v čisté kovové desce,
připravené zachytit stopy grafikovy kresby. Jak naznačuje zachovaná varianta,
šlo O komponovanou fotografii. Sudek čekal na svou příležitost, ale pak se
vyjádřil mistrovským způsobem. Fotografie připomíná náznakem nejen Sivkovu
profesi, ale zaznívá v ní i ztlumený, intimní tón přátelského vztahu. Určitá
nostalgie, zasněnost, tajemství a nejasné obrysy patří k Sudkově poetice a
nechybí ani v Sivkově portrétu. V roce 1961 uspořádali společnou výstavu ve Frenštátě
pod Radhoštěm, umění fotografie se přirozeně Sbližuje s uměním grafickým. Oba
umělci sdíleli společnou lásku ke starým stromům, Sudek je fotografoval, Sivko
maloval a kreslil. Za starými stromy jezdili i do Mionší, moravského pralesa,
který Sudek považoval za součást krajiny skladatele Leoše Janáčka. Z cest na
Moravu vznikla i Sudkova obrazová kniha Janáčkovy Hukvaldy (1971), graficky
upravená Václavem Sivkem. Stromy přesahují člověka trváním, délkou svého bytí,
měřítkem i vznešeností. Sudek spatřoval ve stromech svědky zápasu a nemilosrdných
vichřic a také strážce tajemství. Přitahovaly ho stromy, kterým se podařilo do
široka rozložit větve a založit bohatou korunu. Přitahovala ho však i
symbolická torza, pahýly, orvané větve a vyvrácené kořeny, v nichž četl lidský
osud. Stromy, to je koneckonců jeden z názvů Sivkova cyklu, který vystavil v
roce 1964 v pražské galerii Fronta. Na cyklus stromů navazuje cyklus kameny,
což je také Sudkovo téma. Básník Karel Šiktanc tehdy v úvodu Sivkova katalogu
napíše: ,,Ne náhodou provázejí tuto bohatou knižní tvorbu čtyři grafické cykly
s názvy tak klíčovými pro jeden lidský život, ztráty, nálezy, stromy, kameny,
neboť bez konce ztrácíme a bez konce nalézáme, abychom se dobrali kamenů a stromů“.
Stromy nepochybně znamenají i jistý únik do romantiky před tehdejšími požadavky
socialistického realismu, a to zejména v padesátých letech. Později se naopak
zájem o přírodu dostává do souvislosti s novými výboji, k nimž patří především zájem
o materiálové struktury. A ještě jednu důležitou souvislost je třeba
připomenout, totiž souvislost s hudbou. Ve stromech jakoby sídlila hudba, k níž
měli Sudek a Sivko vždycky blízko. Přátelství mezi oběma umělci se neomezovalo
jen na profesionální styk, rozšířilo se přirozeně i na celou Sivkovu rodinu. Když
si pak Sivko pořídil dům v Provodíně, v máchovské krajině Českého středohoří,
byl tam samozřejmě zváni Josef Sudek. I zde Sudek fotografoval, kouzlil se
světlem a proměňoval obyčejné věci v poetické obrazy. Tyto méně známé
fotografie z Provodína připomenou možná fotografie Rothmayerovy zahrádky, kde
Sudek poetizoval a postupoval podobně. Na Štědrý den chodíval Sudek k Radům,
na Nový rok navštěvoval rodinu Sivkovu (Masná 2l). Jako dárek přinášel vždycky
nějakou fotografii. Jedno takové sváteční sezení se zachovalo i na
magnetofonovém pásku. Sudkův zjev zaujal vedle Sivka i další umělce, Andreje
Bělocvětova, Vladimíra Fuku, Otu Janečka, Vlastimila Radu, Zdenka Seydla. ..
Nejvýznamnější jsou nepochybně práce Františka Tichého, mezi něž patří i
olejový portrét, dnes ve sbírkách Národní galerie. V listopadu roku 1960
dokonce uspořádala galerie Fronta ve Spálené ulici výstavu Josef Sudek ve
výtvarném umění. Není náhodou, že výstavu zahajoval Václav Sivko, který také
napsal slovo do malého katalogu. Sivkův
popis dnes už neexistujícího dřevěného ateliéru na Újezdě říká mnohé, a ještě
více taktně naznačuje: ,,Na Újezdě,
vzadu na malém dvorku malostranského činžáku, 'kde rostou velké kaštany i malá
pokřivená jablůňka, v malém dřevěném domečku má svůj fotografický ateliér Josef
Sudek. Je zde obklopen vším, co má rád a co miluje. Hromady krabiček s cennými
negativy jsou narovnány podél stěn v malebném nepořádku tak, že se v nich
nevyzná nikdo jiný než Sudek sám. Hluboké šuplíky malého pultu skrývají mnoho
krásných věcí a věciček Umění. Na stěnách obrázky, obrazy, sošky, reliéfy, na
zemi fragmenty soch. Černé a šedivé plátěné fotografické pozadí s velkým ateliérovým fotoaparátem,
skříně s mnoha gramofonovými deskami tvoří ono malebné prostředí, které okouzlí každého,
kdo sem přijde. Sudkovou láskou je umění všeho druhu a krása, ať je kdekoliv. Pokud
není „šéf“ (jak mu říkají všichni jeho přátelé) na koncertě nebo „nestřílí“ někde v Seminářské
zahradě nebo na Malostranském hřbitově, najdete ho vždy doma. Vyvolává své úlovky v malé
temné komoře a hudba hraje. Bohatá a vzácná gramofonová diskotéka vábí všechny milovníky
hudby, aby si zde v tichém mlčení vyslechli malý sudkovský večerní koncert. Je mnoho
těch, kteří sem chodí pravidelně i příležitostně. Těžko najdete člověka, který by si nezamiloval
toto prosté a malebné prostředí, ale i Sudka samotného. Již před válkou, ale
hlavně za temných večerů okupace, scházeli se a scházejí na sudkovské úterky
jeho přátelé - a je jich hodně a pochopitelně mezi nimi i mnoho umělců“. Přátelství pomáhá žít a nepochybně pomáhalo
i Josefu Sudkovi, člověkovi družnému, a přesto opuštěnému. Později, když už byl
Sudek slavný, chtěl se s fotografem přátelit kdekdo, ale stěží mohl někdo
nabídnout více než Sivko a několik nejbližších přátel. Václav Sivko vycítil a rozpoznal včas Sudkovu“ lidskou i
uměleckou velikost a neváhal následovat staršího Mistra. Čas jen dotvořil to,
co bylo vloženo do šťastného počátku, věci dozrály a vydaly Svědectví. Na výstavu fotografií Josefa Sudka a leptů a litografií
Václava Sivka v Galerii Josefa Sudka na Úvoze navazuje ještě výstava Václava
Sivka v Galerii Ztichlá klika v Betlémské ulici. Samostatná Sivkova část,
kterou vybral Jan Placák, je zaměřena na dva výrazné okruhy Sivkovy tvorby. V
prvním okruhu se často objevuje otcova krejčovská dílna s oblíbenými rekvizitami
- krejčovskou parmou a šicím strojem. Obraz otce, skloněného nad prací, zůstane
už navždy zachycen v Sivkově mysli a bude mu příkladem po celý život, ostatně
neméně pracovitý. Václav Sivko byl asi romantik, ale jeho přístup k umělecké
tvorbě byl zbaven veškerého patosu a gest. V dalším okruhu, který je svázán
především s padesátými léty, se objevují náměty navazující na Staré holandské
mistry. Ne náhodou se Sivko hlásí k tradici evropské klasiky, tradice je
totiž jedinou alternativou k diktátu socialistického realismu. Příklon ke
starým mistrům nabízel ještě nejvíce umělecké svobody a umožňoval i technické zdokonalení.
Volné kresby i grafiky z tohoto ,,rembrandtovského“ a někdy i ,,japonizujícího“
období vynikají vždy perfektně vedenou linkou a smyslem pro šerosvit. Šedesátá léta Staví Václava Sivka do nové situace a
konfrontace S nastupujícími strukturálními a dokonce i abstraktními trendy. I tentokráte se Sivko
vyrovnává čestně s vývojem, ale jeho lásky a idoly jsou už někde jinde. Nabízejí se sice
nové možnosti v oblasti ilustrační tvorby a intenzivní nakladatelské práce, ale ty nakonec i
odvádějí od vlastního díla. Sivkovo bytostně harmonické ladění narušuje už jiná doba s jinými
výtvarnými požadavky. Na Sivka se nakonec na dlouhá léta téměř zapomene a nechápe se ani
jeho programová „nemodernost“ a příklon k tradici. Jak se ale ukázalo, čas umělci
neublížil a naopak potvrdil umělecké i lidské hodnoty jeho díla. Josef Kroutvor