Práce na papíře z konce 40. a počátku 50. let
Jaroslav Dočekal se narodil roku 1926 v Praze. Studoval na Státní grafické škole a pak naVŠUPM, kde byl žákem profesora Strnadela. Počátkem 70. let se zcela zbavil svého Já, když se oženil a přijal jméno své manželky, v roce1974 zničil všechny své zbylé obrazy, spálil většinu písemností, fotek a jiných materiálů a odlétl oknem ze svého bytu v Havířově do věčnosti.
Z výtvarného díla Jaroslava Dočekala se dochovalo jen několik málo artefaktů, které však vypovídají o jeho velké tvůrčí invenci a nová torství při tisku grafických listů. Dočekal tiskl z plechu víček od sardinek, suché jehly z krabice od bot, balicího papíru, litografie z dlažebních kostek, experimentoval s litografií na zrněném skle, pracoval technikou algrafie (obdoba litografie,
nekreslí se však na litografický kámen, ale na ozrněnou hliníkovou desku, která je velmi citlivá na dotek mastné litografické křídy, takže reprodukuje každý záchvěv v ruky při práci), experimentoval s fotografií. Bohužel většinu prací hned po dohotovení sám spálil v kamnech, neboť vše považoval pouze za přípravné pokusy pro budoucí práci.Takže nejvíce o něm vypovídají desítky dochovaných dopisů adresovaných přátelům a spolužákům z grafické školy Jaroslavu Rotbauerovi a Vladimíru Boudníkovi a svědectví jediného jeho žijícího přítele, J. Rotbauera. Dopisy samy o sobě (a hlavně jejich obálky) jsou výtvarnými díly. Obálky z 50. let
posílané na vojnu kamarádovi Rotbauerovi s různými provokujícími nápisy v kombinaci s kolážemi a kresbami a dominujícími komunistickými symboly daleko předběhly dobu, až teprve v 60. letech se tento způsob vyjadřování stal autentickou součástí uměleckého vyjadřování. Dopisy jsou plné hořkého vtipu okořeněného černým humorem. Vyčteme z nich, že Dočekal nebyl žádný idealista, a že velmi trpěl hovadstvím radostného socialistického nečasu 50. let, kolektivní stádností a naordinovanou radostí. Proto, sám individualista, se zřekl svého Já a přetvořil ho v ruské ja. Mystifikoval, vysmíval se, dráždil. Stále se pohyboval
na ostré hraně mezi kriminálem a blázincem. Někteří ho považovaliza cvoka. Často i nejbližší přátelé nevěděli,co myslí vážně a co je recese a plivnutí do tváře socialistické společnosti. Dokonce se i několikrát pokusilo útěk do SSSR, ovšem ne z lásky — absurditou tohoto jednání jen zdůrazňoval svou nenávist k sovětskému ráji. Ve svém bytě, který byl zároveň jeho atelierem, měl kolem dokola místnosti v několika jazycích (sám jich ovládal aktivně sedm a další se učil) zlatým písmem na azurově modrém podkladu napsané heslo "Čím více se s hovnem mažeš, tím více smrdíš" a bustu Vladimíra Iljiče Lenina s šálou kolem krku a s klapkami na uších. Opakujícím se motivem jeho prací je postava šaška, klauna, do které se autor sám v životě stylizoval, aby zakryl svoji melancholii a smutek, který ho naplňoval. Dokonale tak chránil své soukromí v době, která žádné neuznávala. Na
několika dochovaných leptech většího rozměru, vytvořených jakoby v duchu socialistického realismu, vidíme práci v lomu, na stavbě, dělníky a inženýry, radostné ale zcela bezduché, usměvavé, ale přesto bezveselosti, nejen práce, ale i všeho schopné obludy, z kterých až zamrazí, jak dokonale vypovídají o té odporné době.
Jan Placák (květen 2008)
Z výtvarného díla Jaroslava Dočekala se dochovalo jen několik málo artefaktů, které však vypovídají o jeho velké tvůrčí invenci a nová torství při tisku grafických listů. Dočekal tiskl z plechu víček od sardinek, suché jehly z krabice od bot, balicího papíru, litografie z dlažebních kostek, experimentoval s litografií na zrněném skle, pracoval technikou algrafie (obdoba litografie,
nekreslí se však na litografický kámen, ale na ozrněnou hliníkovou desku, která je velmi citlivá na dotek mastné litografické křídy, takže reprodukuje každý záchvěv v ruky při práci), experimentoval s fotografií. Bohužel většinu prací hned po dohotovení sám spálil v kamnech, neboť vše považoval pouze za přípravné pokusy pro budoucí práci.Takže nejvíce o něm vypovídají desítky dochovaných dopisů adresovaných přátelům a spolužákům z grafické školy Jaroslavu Rotbauerovi a Vladimíru Boudníkovi a svědectví jediného jeho žijícího přítele, J. Rotbauera. Dopisy samy o sobě (a hlavně jejich obálky) jsou výtvarnými díly. Obálky z 50. let
posílané na vojnu kamarádovi Rotbauerovi s různými provokujícími nápisy v kombinaci s kolážemi a kresbami a dominujícími komunistickými symboly daleko předběhly dobu, až teprve v 60. letech se tento způsob vyjadřování stal autentickou součástí uměleckého vyjadřování. Dopisy jsou plné hořkého vtipu okořeněného černým humorem. Vyčteme z nich, že Dočekal nebyl žádný idealista, a že velmi trpěl hovadstvím radostného socialistického nečasu 50. let, kolektivní stádností a naordinovanou radostí. Proto, sám individualista, se zřekl svého Já a přetvořil ho v ruské ja. Mystifikoval, vysmíval se, dráždil. Stále se pohyboval
na ostré hraně mezi kriminálem a blázincem. Někteří ho považovaliza cvoka. Často i nejbližší přátelé nevěděli,co myslí vážně a co je recese a plivnutí do tváře socialistické společnosti. Dokonce se i několikrát pokusilo útěk do SSSR, ovšem ne z lásky — absurditou tohoto jednání jen zdůrazňoval svou nenávist k sovětskému ráji. Ve svém bytě, který byl zároveň jeho atelierem, měl kolem dokola místnosti v několika jazycích (sám jich ovládal aktivně sedm a další se učil) zlatým písmem na azurově modrém podkladu napsané heslo "Čím více se s hovnem mažeš, tím více smrdíš" a bustu Vladimíra Iljiče Lenina s šálou kolem krku a s klapkami na uších. Opakujícím se motivem jeho prací je postava šaška, klauna, do které se autor sám v životě stylizoval, aby zakryl svoji melancholii a smutek, který ho naplňoval. Dokonale tak chránil své soukromí v době, která žádné neuznávala. Na
několika dochovaných leptech většího rozměru, vytvořených jakoby v duchu socialistického realismu, vidíme práci v lomu, na stavbě, dělníky a inženýry, radostné ale zcela bezduché, usměvavé, ale přesto bezveselosti, nejen práce, ale i všeho schopné obludy, z kterých až zamrazí, jak dokonale vypovídají o té odporné době.
Jan Placák (květen 2008)