Výtvarné umění - detail obrazu

O autorovi

Svatopluk Máchal (29. 4. 1895 Třebíč – 27. 5. 1947 Praha)
Narodil se v roce 1895 v Třebíči jako syn gymnasiálního profesora a inspektora. V roce 1914 se Máchal zapisuje ke studiu na pražské Akademii, ale jeho záměry přeruší první Světová válka. Je odveden a poslán na východní frontu, kde prožije více než tři roky. Po návratu se zapisuje zpočátku na Českém učení technickém, a to ke studiu matematiky. Brzy se ale opět ozvou umělecké touhy, takže od podzim a roku 1922 studuje Máchal a opět na Akademií u profesorů Jakuba Obrovského a Františka Thieleho. Už od počátků se věnuje figurální malbě a té také zůstane trvale věrný po všechna další období. Poválečná léta první republiky nebyla snadná, byl nedostatek topiva, potravin, kvetl černý trh. Umělecký život se soustřeďuje v kabaretech, v podzemí neklidnéhoa hladového města. Anarchismus, expresionismus, sociální utopie jsou výrazem doby, jejíž umění se podobá často výkřikům. Není pochyb o tom, že Máchalův- typ se utvořil právě v první polovině dvacátých let: sociálního akcentu se nikdy ne- Zbaví. Na jeho obrazech se budou vyskytovat stejné náměty, které nacházíme v Sociální poesii Jaroslava Seiferta, Jindřicha Hořejšího, Jiřího Wolkera... Do popředí vystupují muži s velkými kulatými hlavami, širokýma rukama, oblečení v jednoduché pomačkané kalhoty. A stejně tak působí i jeho ženy, rozložité venkovanky hledající ve městě práci a lepší živobytí. Máchalův osobní život byl pravděpodobně značně střízlivý, stísněný existenčními starostmi a potížemi s vlastní profesí. Už v roce 1924 odchází Z Prahy do Pardubic, kde získává místo profesora češtiny a kreslení na reálném gymnasiu. V tomtéž roce se také žení. Nejbližším uměleckým druhem se Máchalovi stává Vojtěch Sedláček, kreslíř a malíř koní a výjevů Z českého venkova. Styk S Akademií není nicméně přerušen, Máchal vytrvale dojíždí do Prahy a pokračuje ve studiu. V roce 1926 získává diplom a také stipendium na cestu do Francie, kam odjíždí právě před Štědrým dnem. K povinnostem stipendisty patří mimo jiné i to, že se musí hlásit u profesora Františka Kupky. Čtrnáctidenní pobyt sotva stačil na prohlídku muzeí a galerií a návštěvu Jana Zrzavého v rue Ponchet. S uměleckým životem Paříže „se Máchal se seznámil, Paříž neměla na jeho tvorbu výraznější vliv“ .V roce 1927 je Máchal vyzván, aby se připojil k Umělecké besedě, ale malíř necítí ještě potřebu vystavovat. Nejvíce času a volnosti k tvorbě nabízejí školní prázdniny, které také Máchal pravidelně a důsledně využívá k malování. V roce 1928 přechází Máchal Z Pardubic na klasické gymnasium v Plzni, kde vstoupí do Sdružení Západočeských výtvarníků. Ke konci dvacátých let opouští Máchal venkovské náměty a zabývá se mnohem více městem, životem ulice, údělem moderního člověka i zázraky všedních dnů. Vznikají obrazy Z prostředí lidových hostinců, biografů, poutí, nedělních výletů a lidových zábav. Poslední Máchalovou štací je přece jen nakonec Praha, kam se stěhuje v roce 1936. Působí na Masarykově reálce a na Anglickém gymnasiu. Jeho pedagogická činnost končí definitivně v roce 1941, kdy je předčasně pensionován Z důvodů, které se samy nabízejí. Malíř Svatopluk Máchal byl sice školením profesionál, ale osobnost malíře mohl plně uplatnit jen ve svém volném čase - o prázdninách. Řada jeho kreseb vznikla na druhé, čisté Straně výkresů jeho žáků, což mimochodem usnadňuje dataci. Umělecká činnost nebyla u Máchala motivována prestiží, Máchal neměl ani potřebu vystavovat. Pro Máchala bylo umění soukromou záležitostí, jejímž nejvyšším měřítkem byla poctivost a svědomitost, vědomí dobrého díla. Máchal byl prý i zaujatým hudebníkem, hrál na violoncello a zúčastňoval se hudebních vystoupení v Pardubicích, Plzni, Praze. Malíř neměl asi pocit, že mu něco chybí, netrápil se tím, že není společensky uznán. Žil nenápadně, zcela oddán umění, jemuž věnoval nezištně své nejlepší síly. Po válce se Máchal snaží vyrovnat se s novou skutečností, mění se dokonce i jeho technika malby. Obrazy Hrůza a Děs připomínají ještě čerstvé zážitky z války a protektorátu. Rukopis se uvolňuje, mizí pevné, vyhraněné tvary a obrysy, pro Máchala tak typické. Není bez zajímavosti připomenout, že Máchalovo zpodobení lidského utrpení se výtvarně opírá o známé dílo Edvarda Muncha, jeho Křik. Munch je právem považován za jednoho Z inspirátorů českého moderního umění, takže volba Muncha není zase tak náhodná. Máchal končí tím, kde moderní české umění začíná, a i to je dost symbolické. Možná, že končí tam, kde začíná druhá část moderního poválečného světového umění. Uvolněná barevná struktura, lidské podoby jakoby načrtnuté do zčernalé špinavé omítky souhlasí S podobnými existenciálními projevy Jeana Fautriera či Aléna Diviše, ostatně vycházejícími ze stejných zážitků a pocitů. Máchalova poválečná tvorba se už nerozvinula do potřebné šíře, zůstalo jen u náznaků a posledních nápovědí. V roce 1945 se Máchal stává členem Mánesa, o rok později vstupuje do sdružení výtvarníků Purkyně. V roce 1947 Svatopluk Máchal umírá v nevysokém věku 52 let, aniž by se pokusil své dílo shrnout. Je paradoxní, že první samostatnou výstavou se stává až výstava posmrtná, uspořádaná v roce 1949 sdružením Purkyně.Těžiště Máchalovy tvorby spočívá v letech 1925-1935, v nichž doznívají náměty sociální malby a ohlašují se už náměty blízké Skupině 42. Máchal tvoří zajímavou a důležitou spojku mezi tvorbou Josefa Čapka, Karla Holana, Miroslava Holého na jedné straně a na druhé pak Janem Smetanou, Františkem Hudečkem či Karlem Černým a Václavem Bartovským. Pro tento proud je typické sociální cítění zahrnující konkrétní volbu námětu a realistické zpodobení moderních jevů života a světa. Máchal je ale ovlivněn i vedlejšími proudy, především ve dvacátých letech, a to i syntetickým kubismem, futuristickým dynamismem či naopak neoklasicismem, výtvarným ruralismem a proklamovanými návraty k tradici. Pro cirkusové prostředí, prostředí té nejlidovější zábavy, mělo moderní umění obzvláštní porozumění. V klaunech, akrobatech a jejich družkách, krasojezdkyních a tanečnicích viděli umělci své blízké druhy, stejně chudé a stejně oddané řemeslu umění. Vždyť umělec, outsider obzvláště, se často musel cítit jako potulný komediant. Máchal věnuje cirkusu značnou pozornost, navštěvuje cirkus, pořizuje si skicy i fotografie. Cirkusem byla okouzlená už celá generace Devětsilu, Karel Teige, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a další poetisté cirkus milovali. Později se k nim připojí i František Tichý, který nalezne v cirkusu universální námět, metaforu života a umění. Máchalův cirkus je ale jiný než Tichého, méně elegantní a méně Sentimentální. Máchal rozvíjí sociální vizi města jako obrovského, nepřehledného, absurdního cirkusu. Stěsnané figury Velkého cirkusu Z roku 1931 představují moderní mumraj, babylonské hemžení zmateného davu. Do dějin moderního českého výtvarného umění by rozhodně měly vstoupit ty Máchalovy obrazy, v nichž se námětem i formou nejvíce přiblížil duchu moderní doby. Máchalova živá, ale zároveň i ukázněná představivost zachycuje návštěvníky kina, hrající jazzband, potulného chiromanta či řidiče taxíku a pasažéra za předním sklem. Pojetí obrazu není přitom žánrové, zřejmá je i snaha vyjádřit moderní námět i moderní formou. Máchalovy obrazy mají atmosféru doby, vyzařuje Z nich poetické okouzlení, sociální sentiment i jistá naivita překvapeného chodce v moderním městě. Máchal se pravděpodobně dostal do styku S německým uměním dvacátých let, vedle Paříže navštívil i Berlín. Přesná data jeho cesty a další podrobnosti nejsou bohužel známy. Už jeden z prvních významných obrazů z roku 1925 s názvem Doma naznačuje ne nepodstatný vliv tzv. Neue Sachlichkeit. Poetice nové věcnosti odpovídá střízlivý tón, volba námětu Z praktického života a precizní provedení. Máchalovy velké hlavy a la Grosz či Strnulé, toporné postavy a la Schlemmer nejsou zdaleka tím jediným, co spojuje Máchala S německými malíři. České moderní umění skrývá ještě lecjaké překvapení, jak dokazují objevy Aloise Bílka, Aléna Diviše, Zdeňka Tůmy či tentokráte Svatopluka Máchala. Outsider nemusí být vždy jen "malým mistrem", outsidery byly koneckonců i takové osobnosti jako Josef Váchal, Bohuslav Reynek či Vladimír Boudník. Po minulém dvacetiletí máme s outsidery další zkušenosti, vždyť outsiderem byl tehdy kdekdo. Ba i dnes žijí outsideři mezi námi, například dílo Zdeňka Boušeho čeká stále na své zhodnocení. Být outsiderem je spíše poctou a uznáním. Nejinak je tomu i v české literatuře, do níž teprve nedávno vstoupil oficiálně např. Jan Hanč. Pro outsidery měl Hanč hluboké pochopení, nazýval je "nepraktickými hledači něhy" a sám dobře věděl, že k nim patří. Svatopluk Máchal asi nevěděl, ale tušil, že i moderní umění je řeholí. Cítil věci i dobu, měl smysl pro úkoly umění a rozhodně nebyl epigonem. Jen my jsme dnes často v pokušení zpětně posuzovat méně známá umělecká díla podle už osvědčených hodnot a vidět v předchůdcích spíše následníky. Marcel Duchamp vyzýval umělce budoucnosti, aby se ztratil v davu, zmizel z očí kritice i publiku. Úloha outsiderů nabývá právě dnes na významu: objevujeme outsidery minulosti a spoléháme i na outsidery budoucí.

Další díla tohoto autora k prodeji:

Divadelní scéna I

bez názvu

Cirkus II