CZ EN

Galerie



Autor, název, rok

Antonín Sládek, Ivan Theimer, karel Machálek, Stanislas Pierret

Au petit fer à cheval

Termín Nov - Nov
Komentář

Všechno začalo na Moravě, pokračovalo v Praze, pak v Paříži, v Itálii a zase v Praze. Přátelství, které se zrodilo na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, nezaniklo a působilo dál - často jako inspirace silnější než umělecký program. Jako první přišel na školu Karel Machálek v roce 1953, Antonín Sládek v roce 1957 a Ivan Theimer až v roce 1959. Škola, kdysi založená Tomášem Baťou ve Zlíně, zachovala si i po přestěhování smysl pro moderní umění.


Machálek pokračuje ve studiích na pražské Akademii, Sládek studuje na Umprum, Theimer rozvíjí svůj talent sám. Společné zájmy podpoří i společná vojenská služba Machálka a Theimera v Benešově Prahy. Šedesátá léta modernímu umění přejí, rychle se prosazují i mladí, začínající tvůrci. Ještě před rokem 1968 Machálek, Sládek a Theimer vstoupí do výtvarného života, vystavují a kritika si jich začíná všímat. Ale rok 1968 znamená zlom, přerušení cesty, zásah do lidských osudů. Theimer neváhá a okamžitě odchází do Paříže, těžce se probíjí, navazuje nové kontakty. Po dlouhém váhání zůstane v Paříži po jedné návštěvě i Machálek, Sládkovi umožní trvalejší pobyt až sňatek uzavřený v roce 1979. Všichni tři přátelé zachytili ještě poslední vzedmutí poválečné avantgardy na konci šedesátých let, po němž se ale dostaví čas rozpaků a pochybností. Přichází období atomisace, avantgardní úsilí se roztříští do nespočetných ismů, art programů, konceptů a gest. Postmoderna ještě není ve světě, ale je už jasné, že něco končí. Theimer a Machálek se odklánějí od hlavního proudu, koneckonců váhá i Sládek nejméně zatížený historizující reflexí. V září roku 1976 se v Rotschildově nadaci v Paříži, dosud nepokořené pevnosti moderního umění, objeví výstava s názvem Nouvelle Subjectivité. O pozornost se pět ucházejí obrazy, kresby, akvarely dovolávající se spíše rukopisu, umělecké manýry než konceptu. Jde o obraz jako takový a o malování jako takové. Do obrazu se navrací studie figury či krajiny, opět se připomíná dávno odepsaný žánr. K tendenci Nouvelle Subjectivité, která nalezne v Jeanu Clairovi schopného vykladače, se připojí také Theimer a Machálek. Dobře informovaný je ale i Sládek. Machálek tehdy píše Josefu Kroutvorovi: „Posílám ti tedy pozvánku na výstavu, o níž jsme mluvili. Ivan (Theimer) pořád mluví o tom, že nás konceptualisti sežerou. Má pravdu, i když nevím, zda si to zasloužíme.” Je jasné, že výsledky působí na pohled konservativně a jsou přijímány s výhradami. Pokud se nějaký Theimerův katalog dostane náhodou do Prahy, vzbudí předem údiv. Domácí avantgarda zápasí v totalitě o své bytí a nebytí a nedovede pochopit, co se vlastně v Paříži děje. Nouvelle Subjectivité se nakonec neurčitě rozptýlí, zmizí ze scény, stejně tak jako se objevila. Nicméně problém je pojmenován, postmoderní krise je na postupu, až s desetiletým zpožděním dorazí í k nám. Od časů kubismu a futurismu až do nedávných dob ovládaly moderní umění především ideje, programy a teorie, kolektivní myšlení mělo přednost. Ale zdá se, že tento postoj se vyčerpal, individualismus je dnes přitažlivější, inspirativnější. Odklon od teorií a estetických dogmat snad souvisí i s pádem ideologii, vždyť i moderní umění bylo ideologii svého druhu. Naproti tomu přátelství působí, ovlivňuje, ale ještě nezavazuje k jednotným projevům. Paříž konce minulého století byla jiná než Paříž kolem 1910 či Paříž dvacátých a třicátých let. Všechna tato období jsou už literárně mytologizována, stala se legendou. Neméně zajímavá je ale také scéna Paříže poválečné, ovlivněná existencionalismem, zajímavá je i Paříž ,,sladkých šedesátých let”. Když po srpnu roku 1968 dorazí do Paříže Ivan Theimer, setká se ještě s Josefem Šímou, který pro Čechy představuje jakýsi symbol českého Pařížana. Paříž 1968, zneklidněná studentskými bouřemi, je cílem i dalších výtvarníků - Rudolfa Němce, Jiřího Načeradského, Jiřího Sopka - málokdo ale v Paříži vydrží déle než rok. V následujících letech sláva Paříže přece jen pohasla, objevila se další centra, síly se rozdělily. Myšlenka uspořádat výstavu na přátelské bázi se objevila v Paříži, ale je typické, že se uskutečňuje v Praze. V Paříži je možno dnes shlédnout velké historické či panoramatické výstavy, ale v malých galeriích, kde to v šedesátých letech vřelo jako v úlech, je ticho a klid. Jako by gigantické kulturní podniky, festivaly, bienále, retrospektivy, aglomerace přesahující vnímání, udusily živé umění. Velké výstavy nejsou opravdu všechno, život umění je závislý i na malých zdrojích,praméncích a pramenech. V roce 1987 se objevil v Praze Stanislas Pierret, aby si v kanceláří francouzského kulturního střediska odsloužil vojenskou službu. Československo se tehdy považovalo za jakýsi třetí svět, rozvojovou zemi. Prostřednictvím Pierreta se posílily kontakty s Paříži, společenské styky se postupně změnily v přátelství. Navíc Pierret sám byl také malíř, jeho pokoj ve Štěpánské ulici se rychle proměnil v ateliér. Pierret zvládl i češtinu, sblížil se s Prahou a českým kulturním prostředím. Poté, co se po listopadu  1989 otevřely hranice, přibyly další cesty do Paříže a další setkání. V malé galerii Le Pont Neuf, jejímž vedením byl pověřen Pierret, uspořádali své výstavy například Kokolia, Theimer, Sládek či výtvarníci kolem Kolářovy Revue K. lvan Theimer je dnes známým umělcem, jeho monument lidských práv stojí poblíž Eiffelovky. Na náměstí v Uherském Brodě byl v roce 1992 odhalen bronzový obelisk - pocta J. A. Komenskému. Theimerovy vazby na české umění jsou nepřehlédnutelné, ať už se jedná 0 barokní Kuks či rudolfínský manýrismus. Theimer původem spojený s Moravou, ale pracující v Itálii, Francii a Německu, připomíná umělce putující kdysi po Evropě ode dvora ke dvoru. Nebyla to ale nakonec Nouvelle Subjectivité, která by změnila situaci, názory na malbu a hodnocení. Obrat nastal až po výstavě Balthuse uspořádané na sklonku roku 1983 v Centre Pompidou v Paříži. O tomto malíři Spojeném jak s avantgardou, tak i s tradicí směřující hluboko do historie, se u nás prakticky vůbec neví. Důležité je, že Balthus je v prvé řadě malířem, umělcem nezříkajícím se malovaného obrazu. Balthus zamotal hlavu umělcům i kritikům, stal se důkazem toho, že malířství je stále možné. Balthusova Passage du Commerce Saint- André z roku 1954 může být srovnávána s pařížskými náměty Karla Machálka z osmdesátých let. Na obraze Antonína Sládka s knihovničkou, s vyrovnanou řádkou knih, se objevuje i rozevřený Balthusův katalog jako předmět hodný malířského studia. K poměrně nedávným událostem patří pobyt Antonína Sládka a také autora tohoto textu na ostrově Belle Ile en Mer v Bretani v červnu 1994. V ateliéru, který mimochodem patří Pierretovi, se objevila řada obrazů se skalisky kolem Herlinu. Je to otázka, zda má takové počínání smysl, ale zdá se, že má. Vůně terpentýnu je lákavá, omamná a osvěžující jako vítr, mořský vítr, vanoucí na ostrově téměř bez ustání. Setkání ve Ztichlé klice se dovolává přátelství a volně plynoucích řečí o umění a jiných věcech. V tomto smyslu je café Au petit fer à cheval (kavárna U podkovičky) v Marais docela příjemný, nenáročný podnik. Co všechno jsme probrali, těžko říct, ale všichni jsme sdíleli názor, že budoucnost mají malé vodní elektrárny, malá bistra, ztichlé suterény a malé galerie. Josef Kroutvor, katalog "Au petit fer à cheval" vydal Ztichlá klika, listopad 1994.