Antonín Sládek
Krajiny a zátiší
Termín Nov - DecKomentář
Kamarádovi. Na konci října bývá vlhko a sychravo. Neveselý čas. Smutek se vkrádá do duší, chmury a černé myšlenky prostupují myšlení. V kavárnách je neveselo, osobností neodlučně s ovzduším kavárny spjatých rok od roku ubývá. Před rokem odešel Antonín Sládek, malíř, jeden z posledních svého druhu, pro kterého bylo kavárenské klima živým zdrojem tvorby.
Neodmyslitelné skicáky, které Tonda nosil stále po kapsách jsou jedinečnými doklady o životě v pražských a pařížských barech, kavárnách a obyčejných lidových hospodách. Plné vtipných glos, svěžího humoru, sžíravé ironie, laskavého porozumění pro lidské slabosti, pro přátele. Expresivní, rozevláté, ale stručně jdoucí k podstatě věci. Jeho kresby nejsou karikatury, ale momentky, které se však na rozdíl od fotografie snaží proniknout pod povrch situace a stavu věcí. Mnohdy pohotově lavírované, podle okolností, kávou, červeným vínem. Mnohé se staly povídkou, ve které je příběh s otevřeným koncem zpracován výtvarně, beze slov. Místo nich hovoří výrazy tváří, důraz na některé detaily interiéru, případně zvýraznění předmětů a věcí zdánlivě bezvýznamných, které se však stávají důležitými pro příběh a posunují ho dál do oblasti, kde dobrý příběh končí a další si každý podle svého domyslí. Nápadné a pro citlivého a noblesního Tondu příznačné: bez módní krutosti, frustrace a zloby na život, ne vždy lichotivé, ale plné pochopení a soucitu, proto na rozdíl od mnoha výplodů současného umění stále živé a především lidské. Tonda nezachycuje, co nám uniká, ale bezprostřední skutečnost, to, co nás obklopuje a trápí, zdánlivou banalitu všedního dne, která však v sobě nese i minulost a zároveň budoucnost, pokud život na zemi neskončí. Proto důležitou a méně známou oblastí tvorby, které se věnoval po celý svůj život, jsou zátiší a krajiny. Smutné zimní krajiny z rodných Huštěnovic u Uherského Hradiště s již šedivou sněhovou pokrývkou a pokřivenými stromy, které s větvemi do hola obnaženými, jako by prosily o smilování, o trochu tepla, o paprsek laskavého slunce. Na jiné krajině z téhož místa v zahradě mezi stromy zpola zavátá stará popelnice, jediná připomínka civilizace, každý týden plná smetí a mnohdy zbytečných odpadů, dokonalá melancholie, ovšem s ironickým podtextem. Zátiší s knihami nečitelných hřbetů, s výjimkou jediného s nápisem Morandi, s rozevřeným katalogem Balthusovým, poctami oblíbeným mistrům. Obraz veliké modré kedlubny načervenalé jako líce pijanovy, hrušky se scvrklou koží posetou pupínky jako tělo ropuchy bradavicemi. Realistické - každý pijan se jednoho dne stane kedlubnou a každá hruška ropuchou. Antonín Sládek, od boha nadaný malíř, okouzlující společník se smyslem pro ironii a humor. Odpovědný člověk, za každé situace držící slovo. Laskavý a citlivý kamarád. Přesně před šedesáti osmi lety se narodil, před rokem, 31. října, zemřel. Toníku, moc - moc nám tu chybíš!29. října 2010, Jan Placák. Babylon.