• Zavřeno 23.8. 2024
• GDPR

Hanes Reegen

Obrazy, tempery a akvarely z let 1945- 1951

V roce 1945 se v prvním ročníku znovu otevřené Státní grafické školy sešla podivuhodná společnost. Jen válka způsobila, že ve stejné třídě studovali vedle sebe věkem chlapci a již dospělí muži. Jednou z nejvýraznějších osobností a věkem nejstarší byl Hanes Reegen. Malíř a básník, bohém a umělec života, který neměl ještě jedinou samostatnou výstavu a který dodnes zůstal prakticky zapomenut.

Narodil se 17. 5. 1922 na Českomoravské vysočině v Polici u Jemnice. Otec měl malé hospodářství, ale v chudém a drsném kraji se zemědělství příliš nedaří, a tak chodili s otcem i bratrem lámat kámen do kamenolomu. Za války byl totálně nasazen ve Vídni, kde také zažil 5. 11. 1944 obrovský letecký nálet, zážitek který ho provázel celý zbytek života. Navíc při náletu zahynula jeho femme fatale, mladičká Francouzska Mad. Po válce byl rodinou vyslán do Prahy, aby na jakési zemědělské výstavě zakoupil traktůrek. Traktůrek nezakoupil, peníze utratil a domů se nevrátil. Jeho pobyt v Praze je zahalen zčásti tajemstvím. Jisté je, že nějakou domu pobýval v malé komuně, kterou tvořili ještě Egon Bondy, Libuše Strouhalová, spolužák Šmerda a další v Hlubočepích ve vile Slovanka. Potom nějakou dobu přespával ve skříni v rozbořeném skleníku, u spolužáků, po hospodách, na nádražích, v cihelně v Dejvicích. Po dobu čtyř let žil v Praze téměř bez prostředků, dle Bondyho svědectví nejchudší z chudých. Bez jakéhokoliv zázemí, vše, co vlastnil, měl stále na sobě a po kapsách obnošeného kabátu, který nosil v zimě, v létě, po celý rok. Do školy chodil nepravidelně a zřejmě jen kvůli spolužákům a z kamarádství k Vladimíru Boudníkovi. V roce 1947 byl v Paříži, soudě podle několika dochovaných a datovaných kreseb pařížských prostitutek, drobných momentek malovaných přímo na ulici. Jak se tam dostal, zda pěšky či vlakem, už nikdo asi nezjistí. Po absolvování školy roku 1949, narukoval na vojnu do Holešova, pak nějakou dobu pobýval doma v Polici, roku 1950 se vrací do Prahy, ale téhož roku u něj propuká tuberkulóza a zbytek života tráví v nemocnici a doma, tam také 2. 7. 1952 po dlouhém utrpení umírá. Kde tvořil, zůstane již navěky záhadou, jisté je, že jeho volné práce, které vznikly mimo školu, nikdo z jeho přátel neznal. Zcela bez prostředků maloval na balicí papír, na rub školních výkresů, na staré noviny, na nepotištěné stránky z časopisů, na staré reklamy, na karton a různý obalový materiál. První dochované práce z konce 30. a počátku 40. let vypovídají o znalosti mnoha děl českého i světového výtvarného umění (počínaje antickou plastikou, přes čínskou kaligrafii, Raffaela, Tiziana a konče Kalvodou). Podle řady z nich vytvořil své osobité parafráze, vždy s udáním předlohy a mnohdy s vlastními komentáři k dílu, vlastními básněmi, anebo poesií autorů, kteří ho zaujali. Rané práce jsou ještě výrazně expresivní, většinou malované černou tuží. V jejich obsahu se již projevuje posedlost smrtí, nenaplnění lásky a jistý druh zádumčivosti, či spíše melancholie. Jako by již předvídal svoji blízkou smrt, či smrt milované bytosti. V polovině 40. let ho nepochybně inspirovaly módní žurnály a reklamní plakáty. Vznikla tak řada působivých děl, které svojí poetikou mají blízko k americkému pop-artu 60. let. Zároveň vzniká řada velmi drsných, zdánlivě neumělých, brutálně kolorovaných prací, velmi svobodných, nezatížených žádnými výtvarnými konvencemi, bez jakékoliv stopy po školském akademismu. Právě záměrná neobratnost či jistá naivita ponořená do temnoty děsivého životního zážitku působí jako rána pěstí do tváře. Proto působí tak moderně a autenticky. Sám Reegen o způsobu  svého tvoření poznamenává „nezáleží na tom, jakou formou to dělám, prostě takovou, která mi v daném okamžiku nejlépe sedne, poněvadž síla donutí mne k tomuto projevu a prach-málo na tom záleží, co potom tomu řeknou ti ostatní, poněvadž ten, co se bude dívat očima hloubavýma, myslícíma, neřekne nic a na těch druhých nezáleží.Smrt nebo její atributy provázejí celé jeho dílo, od rakví s nápisy o vlastní smrti, přes lebky, kříže, havrany, tarantule, husté sítě, které obetkávají torsa ženských postav zrovna tak, jako pavouk do svého přediva lapá mouchu. Smrt promlouvá i z několika portrétů osudové lásky, která zahynula ve Vídni, vyjadřují bezbřehý smutek a hořkost žití. Hanes Reegen byl velmi plachý, citlivý a přemýšlivý člověk, který se ukrýval za maskou bohéma a flamendra. Svými názory ovlivnil Vladimíra Boudníka, měl vliv na Boudníkovy manifesty a stál u zrodu explosionalismu, kterému zůstal věrný až do své smrti. Velký vliv na jeho nechuť k uzdravení se a na jeho výtvarné projevy měly zážitky z války. Řečeno jeho slovy, viděl příliš mnoho mrtvých lidí v poslední válce a to mu zvrátilo víru v lidstvo, protože to byl projev lidské společnosti, sám byl znechucen sebou, protože byl členem této společnosti, a nebyla to vůbec maličkost vidět věci zprzněné, rozbité, poplivané, pokálené, znásilněné, a to samými lidmi. Viděl rozbořené chrámy, místa kam se člověk chodil modlit, kde se stýkal se svým Bohem, a to mu zlomilo srdce. Zmar, spáleniště a exploze bomb způsobené bytostmi, které se svými tvary nápadně podobají člověku, formovaly jeho projev. Vladimír Boudník zažil bombardování Dortmundu. Z těchto děsivých společných zážitků vyrostlo jejich přátelství a pak také výtvarný směr explosionalismus. Jan Placák, Babylon, č. 2/XVIII, listopad 2008.