• Zavřeno 23.8. 2024
• GDPR

Jan Hendrych

Mosty a brány, (plastika, kresba, grafika)

Přechod mostu býval malou událostí, při níž člověk přecházel doslova z jednoho břehu na druhý. Mostům byla věnována obzvláštní péče: k funkci technické se přirozeně vázaly i hodnoty estetické a umělecké.

Z mostu se tak stalo dílo architektonické, jehož součástí jsou i zdobné prvky a někdy i sochařská výzdoba. U starých mostů, které od doby románské a gotické zaplňují civilizovanou Evropu, dodnes oceňujeme spojení krásy s odvahou projektu.Někdy na počátku osmdesátých let zaujaly mosty i Jana Hendrycha, sochaře a restaurátora, tehdy působícího v jižních Čechách. A právě v jižních Čechách se zachovaly na vedlejších silnicích malé mosty a můstky v původním prostředí. Jihočeský most s typickou sochou svatého Jana Nepomuckého je nedílnou součástí krajiny a vůbec jihočeské architektury. Mosty, malé skvosty, často obílené vápnem, zapadají do krajiny stejně přirozeně jako boží muka, kapličky či staré špejchary a domy. Pro Jana Hendrycha je most kusem architektury, která nejen slouží, ale také oslavuje a chválí. Most je mu metaforou, symbolem, důvodem k zamyšlení a podnětem k nové, čistě výtvarné, sochařské „rekonstrukci“. Jedná se především o ideální zpředmětnění vztahu mezi nosnou křivkou a břemenem, o vztah mezi váhou, figurou světce a mostním obloukem. Most je podstavcem sochy, ale podstavcem odhmotněným, vyklenutým do prostoru. Socha stojí na dramatickém vrcholu, ale v jejím ,,svatém klidu“ se ruší protikladné působení sil. Most je jakýsi model, na němž se dá studovat tektonika a celý mikrokosmos dalších a nejen formálních problémů. Pod mostem protéká potok, říčka či řeka, k mostu přichází cesta a pokračuje dál. Most je průchodný z obou stran, nemá začátek ani konec, most je pouze prostředník. Hendrych nezapomíná ani na jednu z možností a zvláštností a zahrnuje všechny do svých sochařských úvah. Koneckonců sochař počítá také s tradičním chodcem, který se na mostě i zastaví a pohlédne z něj dolů do plynoucího toku. Socha svatého Jana Nepomuckého má. řadu proměn a do každé z nich se promítá osud člověka. Cesta po mostě je cesta výjimečná, je to tak trochu cesta mezi nebem a zemí. Prožíváme i jisté vzrušení, těší nás nové pohledy a prožíváme i okamžik lehké závratě. Most je spojnicí mezi tím, co bylo a co bude, most je především komunikací mezi lidmi. Při přechodu mostu se člověk pohybuje jako neotevřené divadelní scéně, most je scénografii oživenou přítomností člověka. Pod mostem běží a plyne voda jako čas a po mostě kráčejí lidé, napříč prostorem. Socha se vyklání, je zmítána větrem a v kritickém okamžiku i padá. Jan Hendrych nabízí řadu výkladů: skici, přípravné kresby, grafiky, drobné i větší plastiky spojuje jedno téma - most. Sochař obhlíží situaci ze všech stran, vnímá i průhledy a podhledy, výšky i hloubky. Dramatizuje rozestup mostního oblouku, jeho nakročení do krajiny i jeho vazbu na okolí.Most není jen volání z jednoho břehu na druhý, je to i dialog, souhra protikladů, dialog dovršený v díle. Není divu, že Jan Hendrych dospívá k tématu až ve zralém věku, vždyť most představuje především úsilí o syntézu. Stavba mostu a správné posazení figury předpokládá opravdového mistra, a tím Jan Hendrych skutečně je. Sochařské umění Jana Hendrycha je zakotveno v šedesátých letech, na která se ale navrstvily další zkušenosti. Hendrych vstřebal všechny důležité podněty moderního sochařství, vědomě ale čerpá i z tradice a světové historie. Italská renesance, kde architektura a sochařství tvoří jeden celek, inspirovala nejednu Hendrychovu práci. Převažují figury, které si samy vynucují uspořádání okolního prostředí a vyžadují zapojení do konkrétních souvislostí. Objev mostu jako samostatného tématu řeší naprosto ideálně „nárok figury“ a zároveň i přání umělce postavit své dílo ,,do světa“ na užitečné místo. Žádný most se neobejde bez počtářských základů, most se ale neobejde ani bez odvahy fantazie. Hendrychovu dílu nechybějí letité zkušenosti a nechybí mu ani síla gesta a tvůrčí vize. Z tématu mostu je pak odvozeno další téma brány, téma nejen praktické, funkční, ale opět i symbolické. Také bránou, ať už bránou do nového života, či do pekel, prochází člověk. Také v tomto případě se jedná o vztah mezi architekturou a plastickou výzdobou a také zde bychom mohli najít řadu pří- kladů Z jižních Čech. Mosty a brány překonávají dosti zúžený konceptuální přístup současného sochařství k realitě a navracejí umění zpět k archetypům a tradici. Lidský faktor, symbolika osudu a existence, jsou v díle Jana Hendrycha vždy přítomné momenty. Čím by byla česká krajina bez malebných mostů a venkovských můstků, čím by byla Praha bez Karlova mostu! Mosty fascinují a není divu, že nadchly i Jana Hendrycha, tohoto bytostného sochaře, profesora na pražské Akademii. Mosty a brány (plastiky, kresby, grafika) vystavené ve Ztichlé klice v Betlémské ulici v Praze jsou hodny vybroušeného sonetu, tak sevřené, uvážené a dokonalé je Hendrychovo téma. Řekl bych, že ale-vedle mostů, které představují jednotlivá sochařská díla, staví Jan Hendrych i mosty imaginární, mosty spojující narušené souvislosti umění a civilizace. A kdo ví, zda právě tyto neviditelné a vše spojující mosty nejsou právě ty nejdůležitější. Čím rychleji se dnes řítíme vpřed, tím více zapomínáme na základní principy a smysl komunikace. Široké betonové dálnice se zařezávají do krajiny, vznášejí se na betonových Sloupech, překračují údolí a míjejí řeky, aniž by si toho někdo příliš všímal. Důležité je jen jedno: dojet včas, o něco rychleji než včera, předhonit sám sebe. Jihočeské mosty jsou krásné, ale nejsou přece jen jedinými svědky. V městečku Niort v horní Provenci stojí starý most ze 14. století. Je to jen taková drážka, úzký žlábek posazený na vysoký oblouk, stěží tudy projede jen jeden vůz jedním směrem. Anebo most v městečku Cividale del Friuli, kde se nad průzračnou říčkou Natisone vznáší smělá konstrukce. Středověký Ponte del Diavolo je bohužel pokažen modernizací, ale i tak je pohled na řeku Z dvaadvacetimetrové výšky, na skalnaté břehy, staré kostely a Tempietto langobardo úchvatný. A co Ponte Milvio v Římě, melancholický most se starými lucernami, vzpínající se už staletí nad řečištěm Tibery. O mostech by se dalo psát a hovořit ještě dlouho, a to jsem ani nepřipomněl tak slavné mosty, jako je Ponte Vecchio ve Florencii, Ponte Rialto v Benátkách či Most svatého Benedikta v Avignonu. Ale i já, stejně jako Jan Hendrych, dávám nakonec přednost raději mostům méně známým, Snad ,,okresním“ a více poetickým. Mosty jsou velké téma, projektem mostu se zabýval i malíř, sochař a všeuměl Leonardo da Vinci. Mosty spojují to, co rozdělila příroda, a někdy i to, co rozdělili lidé. Malých mostů, můstků a dokonce i těch malých lávek je třeba. Ostatně myslím si, že nejsem sám, koho šokovalo nesmyslné zničení starého mostu v jugoslávském Mostaru... Josef Krotvor.