Jan Hendrych
Šedesátí léta
Termín Dec - JanKomentář
Tvorba Jana Hendrycha ze šedesátých let byla sice zhodnocena ve dvou samostatných výstavách - 1966 Mánes, Galerie mladých a 1967 Galerie umění Karlovy Vary, Letohrádek v Ostrově nad Ohří, text v katalogu Jiří Šetlík, ale později se objevila na výstavách, do roku 1983 pouze kolektivních, jen sporadicky.
Tato výstava chce Hendrychovo umělecké snažení ukázat v plné šíři, od volných, figurativních kompozic přes reliéfy až k portrétu. Hendrych byl již od počátku Solitérem, sochařem, který nebyl členem žádné z tvůrčích skupin, které u nás na přelomu 50. a 60. let rostly jako houby po dešti. Ani názorově není snadné jej přiřadit k nějaké přesně vymezené tendenci. Generačně patří mezi umělce, kteří se na konci 50. a začátkem 60. let osobité vyrovnali s informelem, Hendrychovi však byla cizí jejich exaltovanost, romantický symbolismus a vypjatá expresivita. Ještě na škole reagoval v několika dílech (Sedící v kavárně 1957, U stolu, 1958-59) na Gutfreundův kubismus a jeho dobové přetavení v dílech sochařů starší generace, rovněž žáků Josefa Wagnera. Hendrych je a vždy byl bytostným sochařem, jehož zajímá především forma; hmota, objem, problém figury, modelace tvaru. S formou pracuje ve sledovaném období velmi rozdílné, jeho sochy jsou výsledkem tvůrčího hledání, které nemá přísně logickou následnost. Spíše v každém období zkouší několik variant plastického vyjádření, po čase některé opustí, jiné rozvíjí a nové přidá. Nedá se tak říci, že práce Z roku 1968 jsou lepší než ty Z roku 1961. Přesto je zjevné, že toto období je uzavřeným celkem se svébytným ideovým a formálním zázemím, jež bylo zdrojem v další tvorbě. Byla to však nová figurace, která byla hlavním impulsem pro mladší díla. V sochách Z počátku 60. let Hendrych řeší problém potlačení objemu ve prospěch obrysu a povrchu. Plastiky (Klavírista I. - IV., List, Zrcadlo) jsou redukovány do tenkých plochých stěn nepravidelného obrysu, jejichž děj se odehrává na povrchu obou stran reliéfu. Různé výčnělky, vrypy, hrbolky, gestické čáry tvoří složitě strukturovaný obsah, vypovídající o niterné potřebě tvůrce zachytit emocionální svět člověka. V těchto dílech se Hendrych nejvíce přiblížil české strukturální abstrakci. Také v reliéfech z let 1961-62 (Dopis I.-IV., Kosmos) je plocha resonanční deskou, na níž sochař rozehrává lehkými šrafami, hlubšími zásahy či otisky různých předmětů jemnou, ale naléhavou hru pocitů. Figura je více přítomna v jiných dílech z té doby (Červená figura, Smuteční figura, Figurativní kompozice); i zde je objem prolamován a hmota ubírána, celek je plastičtější a dynamičtější. Svébytným oborem Hendrychovy tvorby je portrét. Ten se vyvíjí zčásti nezávisle od figurativních děl, i když v gestickém pojednání povrchu (Hlava, 1962) souvislosti najdeme. Významnější je celkové pojetí, v němž dominuje velký, mnohdy nepříliš členěný objem. Portrétní rysy jsou zahaleny světelným oparem, který zceluje tvar a navozuje dojem neměnnosti v čase. Portréty, jako jsou Dívčí hlava, 1965, či slečna Schlosserová, 1965-66, jejíž přísná osovost a ztrnulost má až egyptskou hieratičnost, se odvolávají k M. Rossovi a jsou inspirovány M. Marinim, máji také dobové souputníky např. v podobiznách V. Prachatické. V polovině 60. let vznikla významná skupina děl (Nachýlená figura I. - III., Figura na kuželce, Nakloněná figura), v níž nejen vrcholí určitá tvůrčí etapa, ale také roste sochařova suvereníta v experimentování s materiálem. Tyto hřmotné, z osy vychýlené kompozice vykazují velkou dramatickou sílu. Kombinace materiálů s nahodilými předměty nebo inovační použití polyesteru jsou využity ke zkoumání nových možností výrazu, který je při vší labilitě až brutální. Přímo na tyto práce navazují největší sochy tohoto souboru (Figura s rastrem I. a II., Torzo v puntíkovaných šatech, Figura s hodinkami, všechny 1965-66). Velká hmota těchto torz bez rukou a nohou s pravidelným rastrem na povrchu vytváří sugestivní obraz jakýchsi napadených a zraněných bytostí, vyvolávajících spíše neklid než soucit. Krátce po polovině 60. let vytvořil Hendrych několik zajímavých figurativních prací, v nichž zhodnotil některé postupy z nedávného období, jako probírání objemu či práce s obrysem (Radar, Ucho), nebo naopak položil důraz na dynamickou skladbu hmot a prostorově výraznější členění tvaru (Baroková figura, Kytka, obě 1967). V roce 1965 vznikla Brána - hlava koně, která gestickým pojednáním povrchu sounáleží se starší tvorbou, ale kompozici využívající prázdný vnitřní prostor otevírá ideovou i formální cestu Mostům a Branám vznikajícím od následujícího desetiletí. Kolekci Hendrychovy tvorby let šedesátých uzavírají tři Tajemníci, kteří máji jasný ideologický podtext. Tyto sochy, autorem někdy nazývané Imperátoři, svou rustikální formou a masitou, hrubě zasaženou či proraženou hmotou vyjadřují tupost a agresivitu vládců. Jan Hendrych koncem 60. let rozvíjí možnosti nové figurace, zajímá ho problematika monumentální plastiky (Brána vytvořená na sympóziu kovové plastiky v Košicích 1969), experimentuje s plastickými hmotami (Artchemo 1969 v Pardubicích) nebo začíná využívat signální barvy. Je na vrcholu tvůrčích sil. Ovšem normalizace výrazně omezila tento rozlet, byť umělecké výsledky z dob reálného socialismu jsou též pozoruhodné. Václav Erben, katalog vydala Ztichlá klika, 2001