Jaroslav Herbst
Práce z 10. do konce 30. let minulého století
Termín Jun - JunKomentář
Zapomenutý expresionista Jaroslav Herbst. Na jaře roku 1934 se objevila ve Feiglově galerii v Praze výstava, která zaujala hned několik významných recenzentů. O výstavě Jaroslava Herbsta se pochvalně vyjádřili František Kovárna, V. Štech, Josef Čapek, Otakar Štorch - Maıien i mladý, teprve do boje táhnoucí kritik Jindřich Chalupecký.
V přední pražské výstavní síni se objevil neznámý malíř, jehož expresivní, upřímný výraz přesvědčil i znalce o hodnotě díla. Jaroslav Herbst se narodil v roce 1887 v Dušníkách poblíž Veltrus, kde se už tradičně pěstuje obilí a chmel. Studuje v Praze na technice, ale povinnost převzít otcův statek ho nakonec připoutá k půdě a hospodaření. Malbě patří jen volné chvíle, nicméně malování se věnuje Herbst s plnou vášní a poctivostí dlouhá léta. Svou první výstavu uskuteční až těsně před blížící se padesátkou, jeho výstava je tedy debutem i bilancí. První vystavený obraz pochází z roku 1912, malovat začal Herbst už před první světovou válkou. Jindřich Chalupecký k těmto počátkům poznamenává, že autor nebyl bez chápavého styku s tím, oč usilovala tehdy mladá česká malba. Herbst sice neprošel běžným akademickým školením, ale rozhodně nebyl také jen diletujícím samoukem. Ve věcech umění se dovedl dobře orientovat a směr cesty moderního umělce mu byl už od počátku jasný. Zdá se, že Herbstův umělecký charakter se vytvořil hned v prvních poválečných letech, kdy i české umění podstatně ovlivňoval expresionismus. V pozadí zaznívá i určitý sociální tón spojovaný u Herbsta s venkovskou realitou, prací a dřinou na domácí hroudě. Herbstův „sedlácký styl“ je spíše nelíbivý, těžkopádný, ale nelze mu upřít jadrnost a sílu výrazu. Recenzenti v těchto souvislostech připomínají Daumiera či El Greca a Herbst sám zdůrazňuje vliv ,,blázna arléského“, totiž van Gogha. Herbst navíc dovedl své myšlenky i formulovat, malý katalog z Feiglovy galerie doplnil ještě vlastním textem s názvem ,,K podstatě expressionismu“. Mluvit v roce 1934 o expresionismu je nepochybně jistá zpozdilost, ale Herbst vidí věci poněkud jinak.- Pro Herbsta je expresionismus základním východiskem a také orientací výtvarného snažení. Říká: ,,Jedině expresionisté mají zdravý zájem o tento svět. Dívají se naň trochu shůry a zkřiva, zbožňují jeho ošklivou stránku, ale tím více lidskosti bude v jejich dramatické versi. Tento směr má proti ostatním velikou přednost: není základově romantickým, není hrou se skutečnem, není snem ani čirou fantasií, krátce nefabuluje, zato je vážný, dramatický, monumentalizuje a v ošklivosti a deformaci hloubá a hledá kořen i podstatu tragedie“. S expresionismem se na počátku dvacátých let vyrovnal Karel Teige, aby uvolnil cestu hravému, veselému poetismu. Na expresionismus se zapomene a jako záležitost ,,německá“je vytlačen z českého umění. V roce 1934, kdy se Herbst dovolává expresionismu, je u nás mimochodem založena surrealistická skupina směřující právě do světa snů, iluzí, fantasie. Zapomenutý český expresionista z podřipského kraje může stěží zakotvit někde jinde než ve Feiglově galerii, kde se na expresionismus tak rychle nezapomíná. Galerie Hugo Feigla se nacházela na rohu Jungmannovy ulice a stejnojmenného náměstí, kde působila v letech 1931-6. Jejího vedení se ujal Dr. Hugo Feigl, bratr malíře Bedřicha Feigla, jednoho ze zakladatelů Osmy. Feigl vystavoval Francouze, Němce i české autory a snažil se o jakési vyvážení protikladů, ke kterému Praha přímo vybízela. V roce 1932 zde vystavovali umělci z bývalé drážďanské skupiny Die Brcke, v roce 1934 Oskar Kokoschka, jeden z prvních německých emigrantů. K expresionistickému ladění galerie koneckonců patřila i díla Willyho Nowaka, Jana Baucha, Josefa Čapka. Není tedy pochyb, že Jaroslav Herbst dobře zapadl do výstavního kontextu a nalezl ve Feiglově galerii nejvhodnější representativní prostor. Herbstův rejstřÍk námětů je omezený, maluje prostá zátiší, vesnické kouty, zahrádku u domu. Pokud se pouští do okolí, pak jsou to vždy místa důvěrně známá - přívoz v Dušníkách, ulička v Nelahozevsi či veltruská alej. Herbst byl Vesnický člověk a pestrá směsice námětů, které modernímu umění nabízí město, mu byla vzdálená a cizí. Malíř Herbst maloval jen to, co dobře znal a jen pomalu se pouštěl do složitějších komposicí. Alegorický obraz Pomona z roku 1933 je výjimkou, ale i syntézou předcházejícího období. Není asi náhoda, že si Herbst vybral právě tuto bohyni plodnosti, bohyni všech hospodářů. K vesnickým událostem, na něž se pak vzpomíná celý rok, patřila vždy návštěva kočovného cirkusu. Pro vesnici, která žila svým pravidelným životem, znamenal příjezd komediantů skutečné setkání s krásou a poesií. I ten nejubožejší cirkus s jedním vycvičeným koníkem povzbuzoval fantasii. Herbstovy náměty z cirkusového prostředí jsou až dojímavě prosté a chybí jim naprosto rafinovanost cirkusů Františka Tichého. Cirkusy představují nepochybně jeden z vrcholů Herbstovy tvorby, dovršují Herbstovo ,,expresionistické cítění“. Za obrazy cirkusů stojí soucit, tak jako za obrazy zátiší se tají umělcova pokora před zázraky a dary obyčejného bytí. Nový, moderní svět doléhal k Herbstovi jen z dálky jako zvuk letadla letícího po širé obloze. Herbstův obraz avionu vyjadřuje až dětský údiv, jeho letadlo se podobá velké hračce. Ale jako bytostný expresionista nemůže Herbst necítit i druhou, temnou stránku každé věci a tak za letce posadí i smrtku jako připomínku a varování. Jako by se v této naivní alegorii, tak vzdálené modernímu myšlení, ozvalo ještě cosi z časů selského, lidového baroka. Kořeny Herbstovy tvorby směřují do hlubších vrstev a navazují na starší tradice a umělecké archetypy. Herbstovo spojení s půdou, na níž hospodařil, spojení s koloběhem přírody, venkovskými zvyky a lidovou vírou bylo pro jeho tvorbu nepochybně určující. Jindřich Chalupecký, jeden z recenzentů Herbstovy výstavy, připomene po mnoha letech hodnoty a zásluhy českého expresionismu. Podle Chalupeckého je expresionismus jednou výraznou, po léta působící tendencí českého moderního umění, která předjímá i mnohé pozdější projevy spojené s existenciální zkušeností. Dílo Jaroslava Herbsta rozvíjí expresionismus na vlastní pěst, bez ohledu na dobové zařazení. Ale právě umělci jako on zastupují nezbytném mezičlánky a přechody, zaplňují mezery vývoje. Po Herbstovi pak přijdou léta čtyřicátá, která přetaví starý, klasický expresionismus Jaroslava Herbsta, to není nic jiného než donkichotský zápas s vlastním osudem. Josef Kroutvor.