• Otevírací doba
• GDPR

Jaroslav Rezek

Obrazy a kresby

Uděk Novák: z ateliéru Jaroslava Rezka. Barevné ostrovy zvučných plochm pojedaných vitálním malířským temparamentem, připomínající sluncemozářené zdi v sadech zrajících českých jablek- tak nějak bych chtel obrazně definovat základní pocit, který mám z děl Jaroslava Rezka, a současně uvést souřadejnice jeho postavení v nejmladším českém umění.

Rezek není ani introvert hloubající nad zákoutími vlastní duše, ani extrovert ženoucí se za zážitky a dojmovými senzacemi. Promýšlí a procituje několik základních pravd: o barvě, přírodě, struktuře, člověku, ale činí tak s důkladností až kubištovskou. Kdybych si jej měl nějak historicky zařadit, musel bych myslet na jedné straně na Purkyně a na druhé na Poliakoffa. Jeho koncepce se zrodila, jak se zdá, naráz. Po málo plodných letech na akademii, kde převažovaly studijní úkoly a kde jen v závěru namaloval několik krajin, jejichž červenohnědé a zelené dvojzvuky určily jeho další orientaci, vstupuje po roce 1965 do našeho malířství po boku svých generačních druhů, Načeradského, Němce, Ševčíka, Krejčího a Kulhánka, jako zralá, i když snad méně nápadná osobnost. Naráz se definoval a současně posunul neosobní schéma nefigurativní malby směrem k českému lyrismu, materiálnosti malby, plnokrevnosti realizace. V době "tunelové malby" stanul se svým abstraktním plenérem na vitalistickém pólu tvorby, aniž však zůstal v nejmenším poplaten dojmové tachistické impresi. Jeho obrazy měly sytý zvuk, ale trochu ztěžklou baladičnost barevných souzvuků. Kompozičně členěny trochu pravidelně zlatým řezem a trochu nepravidelně s rustikální asymetričností, podobaly se tyto obrazy spíše přírodním útvarům než chladným konstrukcím. Červeně kontrastovaly se zelenými, jež byly laděny spíše do teplých odstínů. Prostorovost byla navozena nejen nepravidelností úhlů, ale i zvláštními barevnými mřížemi, předstupujícími před barevné plochy a tvořenými centimetrovými pruty barevných past. Zatímco Poliakoff rozehrál svoje barevné harmonie v přísné byzantské ortodoxii, je Rezek lyričtější, méně pochmurný, radostnější. Říká o sobě ovšem, že má rád Stravinského s jeho protikladem barbarství a jemnosti. Některé jeho obrazy jsou přímo etudami nad strukturami hmoty. Ukazují všechny možnosti barevného zpracování povrchu. Jsou malovány pastózně, jsou lité, škrábané, drásané, lazované: vzniká tak jakýsi rytmus hmoty, jenž soupeří S rytmem barevných ploch a vytváří tak druhou výrazovou rovinu, Stejně nosnou jako základní kompoziční a barevná výstavba. Tento žák z Radovy školy došel tak někdy až k fillovsky zaujatému výkladu krásných hmot. Objevil mimo jiné poezii Stříbrné barvy, z většiny malířských palet vyloučené. Použil ji v několika menších plátnech, aby rozšířil repertoár barevných akordů. Stříbrná vyvolala potřebu bledě modrých a se změnou koloritu se změnila i představová základna. Místo těžkých červených a zelených ploch polí se objevují prostory kosmu s terči hvězd, stříbro vzduchu a modř oblohy. Posléze se objevuje v Rezkových obrazech i lidská figura. Rezek nesměřuje z rozmanitých východisek k osobnostní syntéze, ale prvotní pocitovou jistotu naopak rozpouští v problematice náročnější a v pocitech odpovídajících více modernímu rytmu. Barevnost posledních děl je poněkud jedovatější, ponechává si přitom poctivý rustikální výklad tvarů. Barevné pasty nepoužívá samoúčelně jako etudy, ale v expresívní funkci. Snaží se vyjádřit témata složitější, i když stále v obecnější platnosti. Oprošťuje se od pupeční Šňůry, jež spojovala kolorit starších prací S přírodou, ale vitální základ nás nenechává na pochybách, že barvy zde zůstanou, i když budou méně dojmové, více intelektuální. Nejnovější Rezkova tvorba se také vzdaluje od těžkého, trochu klasického témbru olejových nátěrů a experimentuje s moderními pojidly a malířskými materiály. Přitom to vše nepodniká malíř na malých ploškách, ale na formátech, jež stěží obrací ve svém nízkém žižkovském ateliéru. Malý formát je u něho asi tak 150 na 100. Jeho touha po velkých formátech není projevem neskromnosti - je to prostě nutnost, která je u tohoto sympaticky skromného malíře údělem. V době zkonvenčnělých dekorativních úkolů, které čas od času na nás otvírají bezzubá ústa a upírají skleněné pohledy v různých komerčních "realizacích" v architektuře, přinesl Rezek do české malby něco, co by bylo s to způsobit i zde radikální obrodu. Jeho obrazy mají dekorativní kvality, ale současně jsou filozofické, kontemplují nad elementárními výtvarnými složkami a mají prožitkovou základnu. Osobně mám k této tvorbě dvojí pozitivní vztah: předně sympatizuji s Rezkovým vitalismem, s jeho velkolepým pohrdáním vyumělkovanými pseudoproblémy - at' již citovými nebo motivickými, dále pak mi jeho tvorba dává odpověď na otázku, kterou jsem si kdysi naivně kladl v padesátých letech: zda by bylo možné "Spojit" Turkyně a Cézanna. Rezek něco takového dokázal, ovšem v rovině nefigurativní, spojil strukturu a barevně zvučnou plochu, oprostil se od předmětnosti, ale ne od objektivity a materiálnosti, vytvořil osobitou vizi, nezávislou ani na přímých vzorech, ani na mezinárodním standardu. Nešel s módními vlnami, ale dovedl se zastavit uprostřed příboje.