Miguel Vilca Vargas
Quodlibet del Buho 2004 - 2010
Termín Jun - OctKomentář
Výstava současného peruánského umělce, jehož obrazy inspirované pralesem a jeho atmosférou jsou zároveň hlubinou sondou do dávných zkušeností a prastarých zážitků, uložených kdesi hluboko v našem podvědomí. (Narozen v arequipě v Peru. Studoval na umělceké škole "Carlos Baca Flor" v Arequipě v letech 1992- 1997. Žije a tvoří v Pukallpě, městě na řece Ucayali v Peru.)
„PUCALLPA- ZVLÁŠTNÍ MÍSTO“. Počtem obyvatel město, vzhledem
obrovská vesnice. Kdysi v pralese, dnes obklopené bujnou džungli. Na břehu
bočního ramene Amazonky, respektive jejího horního toku Ucayali. Kotviště
starých lodí vyrážejících proti proudu řeky do míst vzdálených civilizaci.
Kromě hlavního a jediného náměstí, vydlážděného, prostor, ve kterém stále poletuje prach a zvířený písek. Místo kam na
lodích připlouvají nativos, aby pro bělocha z Evropy či severní Ameriky za malý
peníz, prodali své ručně vyrobené náramky, náhrdelníky, utkané látky a jiné
artefakty s krásnými geometrickými vzory. Místo ve kterém žije a tvoří Miguel
Vilca Vargas, známý tam pod jménem Buho, česky Sova. jeho figurativní obrazy
inspirované pralesem a jeho atmosférou, tajemné a imaginární portréty předků,
či duchů-běsů lesa se stávají hlubinnou sondou do dávných zkušeností a
prastarých zážitků, uložených kdesi hluboko v našem podvědomí. Buho nemaluje
to, co je kolem nás, ale pokouší se zobrazit to, co je v nás. Jeho obrazy jsou
pokusem o zobrazení našeho vlastního nitra. Potemnělé barvy a prázdné ploché
obličeje s propadlými černými očními důlky. Jeho malované hlavy jsou spíše
pocity a zážitky vylovené z hlubiny našeho mozku, nejsou zrcadlem tváře, ale
jsou pokusem o obraz toho, co někde hluboko dřímá v každém z nás. Autor sám o
své tvorbě říká: „chci, aby mé obrazy byly zrcadlem naší vlastní tváře,
portrétem skutečného života. Chci na nás pohlédnout tak, jak se na sebe dívat
nechceme, a zaznamenat chvíle slastného a zároveň děsivého ticha. K tomu
využívám některé své fantazie a zážitky z pralesa, vzpomínky na sebe jako
poutníka svým vlastním vnitřním labyrintem". Obrazy mlčí a zároveň
promlouvají z minulosti a mluví o přítomnosti i budoucnosti universálním jazykem,
lidská slova jsou zbytečná. Obrazy z písku. Hlavním tématem, okolo kterého se
vše od nepaměti točí – muž a žena, mužský a ženský princip. Společným bodem
zrození, ke kterému jsou oba principy přitahovány a od kterého jsou zároveň
odpuzovány. V těch končinách nehraje čas důležitou roli, panuje tam vlastně
jakési bezčasí a vlhkost vzduchu, která je téměř stoprocentní. Atmosféra prastarého lesa se stromy
daleko staršími než moderní civilizace, s rostlinnými druhy z doby
neexistence prvně doloženého člověka, se svými barvami i temnými zákoutími, se
zvuky při kterých v žilách tuhne krev, se zpěvem lidskému zraku skrytých ptáků,
s vířivým rejem dovádějících moskytů, s hejny radostně bzučících komárů, s
takovou vlhkostí vzduchu, že je zbytečné otírat pot. Místo, ve kterém se člověk
propadá do minulosti, do světa mlčících předků. Místa plného duchů a strachu z
neznámého. Šklebící se bezzubá ústa, tváře přízraků bez očí. Znepokojivé místo.
Na jedné straně plné života a bujné vegetace, na straně druhé všudypřítomná smrt,
bez které by však život neměl smysl. Prostor, ve kterém stále ještě žijí lidé,
kteří, díky starým tradicím a z pokolení na pokolení předávaným zkušenostem,
jsou schopni komunikovat i s jinými, pro nás civilizované již nedostupnými
světy. Místo, které zatím nerozptyluje člověka výdobytky moderní civilizace,
místo, ve kterém ještě člověk dokáže být sám se sebou, místo, kde pro místní je
nuda pojem neznámý. Buho se nesnaží zobrazovat život tak, jak ho povrchním
pohledem oka vnímáme v „civilizovaném" světě, ani se nesnaží ho karikovat,
z pozice náboženského zaujetí ho komentovat, nevytváří žádné performance
reagující na chvíli trvající povrchní pocit. Ústředním tématem jeho prací je
„Člověk”, inspirací prostředí, ve kterém žije. Dobře si však uvědomuje, že: „Význam
věcí v zeleném prostoru se vždy utváří ve vztahu k vývoji moderní civilizace, to
znamená, že konec čisté domorodé kultury je blízko". Jan Placák