Moritz Muller
Kresby z Terezina 1943- 1944
Termín Feb - FebKomentář
Moritz Müller se narodil se 11. ledna 1887 v Liptovském Mikuláši jako nejmladší ze čtyř dětí koželuha Pavla Millera a Anny, rozené 1-Ierbstové. Rodina se zanedlouho přestěhovala do Prahy a otec založil v Lovosicích podnik na zpracování kůží, který po jeho smrti vedl Moritzův starší bratr Wilhelm.
Moritz se od mládí zajímal o umění, brzy se začal učit kreslení v soukromých kurzech a na počátku století studoval na pražské Akademii. Bydleli tehdy v domě u zelené žáby v ulici u Radnice na hranici Židovského a Starého Města, jednom z mála domů, který ušel zboření za asanace. Zde se v únoru 1907 se seznámil se svojí budoucí ženou Marií Raušerovou, s níž se roku 1912 oženil. V Židovském Městě a jeho okolí probíhala tehdy naplno asanace, poslední zbytky pražského ghetta malovali Jan Minařík, Antonín Slavíček a řada jeho žáků. Malebná staropražská zákoutí jsou také prvními náměty kreseb a akvarelů Moritze Müllera z let 1906 až 1909. Ačkoli se umělecká tvorba Moritzi Müllerovi nestala hlavním povoláním, přesto byl jeho život naplněn intenzivním vztahem k umění. Stal se členem spolku výtvarných umělců Mánes, otevřel si v Praze soukromou kreslířskou školu a po první světové válce také známý aukční salón v prvním patře paláce Koruna na Václavském náměstí, v samém centru kulturního a společenského dění města. Umělecká aukční síň profesora Moritze Müllera se stala místem setkávání znalců a sběratelů starého i současného umění, mezi její návštěvníky patřil jeho přítel profesor V. V. Štech, umělci z SVU Mánes stejně jako kritici a novináři z okolních redakcí a kaváren. Müller byl člověk neobyčejně společenský, pohyboval se přirozeně v pražské německé i české společnosti, mezi bohatými sběrateli a mecenáši stejně jako mezi umělci. Jeho vzpomínky by dnes pro nás byly nepochybně cenným příspěvkem k poznání tehdejšího uměleckého života Prahy. Zatímco sourozenci emigrovali včas do Anglie, Moritz Müller tuto možnost nevyužil. Brzy po okupaci v březnu 1939 byla aukční síň vyloupena a uzavřena a rodina se musela přestěhovat do malého bytu na Starém Městě. Později - asi v roce 1941 - začal Moritz Müller pracovat pro pražskou židovskou obec jako odhadce uměleckých děl z zkonfiskovaného židovského majetku. Jistě se mu znovu dostala do rukou mnohá z děl, která před lety nabízel svým zákazníkům. Z pražských ,,uměleckých“ skladišť Treuhandstelle byly pak starožitnosti a umělecké předměty prodávány za nízké ceny několika firmám a aukčním síním v Berlíně, Mnichově a Vídni. Müller byl asi jedním z mála lidí, kteří měli příležitost sledovat v Praze celý mechanismus nacistických konfiskací uměleckých předmětů a jejich distribuce; při dnešním pátrání po stopách ztracených děl by jeho znalosti byly neocenitelnou pomocí. Do Terezína byl Moritze Müller deportován 8. července 1943 transportem Dh/ 424 a strávil zde posledních necelých patnáct měsíců svého života. Ačkoli byl v pražských uměleckých kruzích známou osobností, nebyl zaměstnán v žádných uměleckých dílnách ghetta, jako většina terezínských umělců. Po celou dobu svého pobytu v Terezíně pracoval jako ošetřovatel na urologické stanici MUDr. Kurta Weinera v Ženijních kasárnách, která byla právě Zřizována v době jeho příjezdu. Sem přicházeli převážně staří lidé z Německa a Rakouska, většinou chronicky nemocní, kterým lékařská péče mohla ulehčit poslední měsíce jejich života, ale sotva mohla změnit jejich osud. O Müllerově životě v Terezíně víme jen velice málo. Karikaturista Max Plaček zachytil jeho portrét ve svém cyklu terezínských prominentů 8. listopadu 1943, čtyři měsíce po příjezdu do ghetta. I to svědčí o tom, že Müller nebyl ani v Terezíně zcela neznámý. Srovnáme-li Plačkovu kresbu s předválečnou Müllerovou fotografií je téměř šokující, jak se za tak krátkou dobu změnil jeho vzhled. Místo usmívajícího se bonvivána vidíme vyhublou tvář starého muže s komicky naraženou rádiovkou. Ačkoli mu tehdy bylo pouze 56 let, z hlediska organizátorů mašinérie konečného řešení patřil do kategorie, která neměla šanci na přežití. Jen živý pohled, náznak úsměvu kolem úzkých rtů a pečlivě uvázaný motýlek svědčí o životě a snaze uchovat si důstojnost v beznadějném prostředí ghetta. Jediným svědectví o Moritzi Müllerovi v terezínském ghettu jsou jeho vlastni kresby, v nichž skicoval téměř každodenně své okolí. Nejstarší dochovaná kresba vznikla již 17. července 1943, několik dní po příjezdu do ghetta. Nejvíce kreslil v prvních měsících, zejména v srpnu a září 1943, často i několik kreseb denně. Nepochybně si byl vědom výjimečnosti situace, jíž se stal nedobrovolným účastníkem, a patrně se snažil zachovat o životě a smrti v ghettu své svědectví. Usiloval zachytit tváře starých a nemocných lidí, svých pacientů a přátel, umírajících v osamění nebo mizejících stále častěji do nenávratna. Později kreslil stále méně, s delšími přestávkami. Poslední dochovaná a datovaná kresba vznikla 21. srpna 1944, měsíc a půl před jeho deportací do Osvětimi. Jedním z prvních likvidačních transportů Em/ 535 byl 1.října 1944 deportován do Osvětimi, kde nejspíše krátce po příjezdu zahynul v plynových komorách. Kresby Moritze Müllera nám dovolují sledovat téměř den po dní jeho život v terezínském ghettu. Kreslil své bezprostřední okolí na urologické klinice v Ženijních kasárnách, fronty na jídlo na jejich dvoře, především však tváře pacientů. Z lehce načrtnutých skic, úsporných ale přesných charakteristik výrazů je zřejmé, že kresba mu byla přirozeným výrazovým prostředkem a zároveň vnitřní potřebou, která mu pomáhala překonávat pocity osamělosti a beznaděje. Jako jiní si asi přivezl z domova v zavazadle několik skicáků, a jak byl zvyklý, kreslil každý den, pokud to bylo jen trochu možné. Každou kresbu označoval datem a místem vzniku, často jménem portrétovaného a dalšími údaji, které se při sezení se svými příležitostnými modely dozvěděl. Prostřednictvím jeho kreseb jsme účastní jeho rozhovorů a přátelství, můžeme sledovat život na oddělení a často složité vztahy mezi pacienty a personálem. Mülllerovy kresby jsou bezprostředními záznamy jeho dojmů a zážitků, k motivům, které jej zaujaly, se však znovu a znovu vracel. Zachytil v nich své každodenní prostředí, pohledy na dvůr Ženijních kasáren nebo z okna svého improvizovaného kumbálku na půdě na terezínské střechy a nebe nad nimi, poskytující iluzí svobodného prostoru. Většina kreseb však vznikala přímo v několika málo nemocničních pokojích, v jejichž pacientech nacházel trpělivé modely a často i zajímavé osobnosti. Pozorně vnímal osudy lidí a jejich životní zkušenost, jako vynikající společník jim dával možnost alespoň na chvíli zapomenout a oživit svět vzpomínek. Kreslil s neobyčejnou lehkosti až samozřejmostí, bez snahy o definitivní dokončení kresby, přitom ale dovedl s naprostou jistotou zachytit charakteristické rysy a okamžité výrazy jejich tváří, někdy až s karikující nadsázkou, vystihující vtipně náladu i psychologii každého jednotlivce. Citlivě vnímal tragédii starých a nemocných a desítky z nich zachytil několika kresbami. Především kreslil ty, kteří ho zaujali svojí tváří, osudem nebo osobností: ty pak kreslil stále znovu a znovu, při hovoru i při jídle, které jim roznášel, skicoval tvar a pohyby jejich rukou a často zachytil jejich tvář í ve chvílích agónie a umírání. Během svého ročního pobytu na klinice tak zaznamenal podobu řady starých a nemocných, deportovaných do Terezína z Berlína, Vídně, Frankfurtu, Mnichova, Vratislavi, Prahy či Brna, z nichž většina byla odsouzena strávit zde poslední měsíce a týdny života. Jeho porozumění pro lidskou duší se snad nejvýrazněji projevilo v trvalém zájmu o mrzáky a mentálně postižené, uzavřené ve ,,cvokárně“ v terezínském Kavalíru, jejichž kresby patří nepochybně k jeho nejsilnějším pracím. Snaha podat svědectví o životě a smrti nebyla však jediným motivem jeho tvorby. Skicuje své modely v nestřežených chvílích odpočinku nebo zamyšlení stejně jako v momentech intimní potřeby, studuje se zaujetím jejich tváře ve spánku stejně jako ve chvílích smrtelného zápasu ba ještě i po smrti. S tvářemi starých a umírajících kontrastují zákmity veselí ve tvářích sestřiček, často pouze letmých skicách pohledů, z nichž je cítit jeho smysl pro humor í touha po životě. Fascinují jej osudy starých mužů stejně jako jiskry života v očích žen, se stejnou pozornosti a porozuměním studuje tváře pomatenců a mrzáků. Absurditu situace vnímal se sobě vlastním humorem: v jeho očích se tváře některých sestřiček a pacientů proměňují do podoby dravých ptáků, zvířat nebo pohádkových bytostí. Přesný smysl pro skutečnost jak se zdá nikterak neomezoval bohatství jeho představivosti. Moritz Müller byl odchovancem velkého období impresionistické a secesní kresby, která stále vycházela ze skutečnosti a dovedla schopnosti jejího virtuózního podání na hranice možností. Tato kresba již soutěžila s fotografií ale byla stále schopna si udržet své výsadní postavení. Nešlo v ní pouze o podobu, protože ta byla samozřejmá, ale o zachycení atmosféry a nálady, letmý náznak a detail, vystižení myšlenky či pocitu. Jakoby chtěla překonat své limity a zachytit samotný čas, kresba se rozkládá do jednotlivých fází pohybu, zachycuje detail současně z různých pohledů a vytváří tak úspornými prostředky hlubší obraz přítomného okamžiku, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Součástí portrétu se stávají skici rukou a očí nebo náčrty dalších osob v pokoji, takže kresba zachycuje dění v celém prostoru, jehož středem je sám umělec. Akademická jednota obrazového času a prostoru tu dávno vzala za své, ačkoli si stále uchovává vztah k realitě a používá jejích prostředků. Celek však jíž není jednoznačně vymezený, stále častěji se uplatňuje řeč náznaků a fragmentů. Tvary se volně prostupují a překrývají, studie detailu má stejné oprávnění a význam jako skica celku. Vládnou zde již docela jiné kategorie: světlo a tma, tvar í prázdno, pohyb a čas se stávají vlastním námětem kresby. Někdy se sama kresba pod vnitřním tlakem stává téměř nečitelnou a mění se v chaotickou změť čar, plných napětí a úzkosti. Součástí výrazu není jen zachycený tvar, ale také odkrytá prázdnota, která - podobně jako ticho v hudbě - se stává jedním z výrazových prostředků. Právě náznak, nevyslovené a nedořečené působí v Müllerových kresbách nejpřesvědčivěji: prázdný prostor nebe nad terezínskými střechami, letmý pohled očí, detail úst nebo rukou jsou výmluvnější a vzbuzují intenzivnější představu pokračování naznačeného dění, než nejpodrobnější studie. Moritz Müller kreslil každý den, aby zachytil podobu lidí mizejících beze stop do nenávratna a zapomnění. Postupem času zřejmě pochopil marnost své snahy a s tím patrně ochabovalo i jeho odhodlání. I tak však vytvořil za rok svého pobytu v ghettu nejméně pět set portrétních kreseb, jejich počet byl snad ještě daleko vyšší. Snad se domníval, že jeho kresby budou moci jednou podat svědectví o posledních okamžicích života mnoha souvěrců jejich blízkým, kteří přežijí. Dnes jsou jeho kresby ojedinělým dokumentem téměř zapomenuté epizody na okraji židovské katastrofy. Zároveň jsou však také nejvěrnější podobiznou a uměleckým portrétem Moritze Müllera, kterýnám odhaluje jeho podivuhodně bohatý život v beznadějných podmínkách koncentráčnického špitálu. Arno Pařík.