• Otevírací doba
• GDPR

Nikolaj Akselrod

Poslední 30 let

Ruský výtvarník a básník Nikolaj Akselrod, ročník 1945.(…). Původně je vyučený fotograf. V Petrohradu, tehdy ještě Leningradu, kde žil do začátku sedmdesátých let, zachycoval jazzové koncerty a festivaly a spolupracoval s ruskými transfuturisty v čele se Sergejem Sigejem. Věnoval se mail-artu, světoběžnickému umění, které vizuální i slovesnou hrou s dopisní formou atakovalo zmatené pošty. V sedmdesátém třetím dorazil do Prahy, kde jej uvítala normalizace. Pracoval ve spalovně i u dráhy, ve volném čase se věnoval psaní básní, až neuvěřitelně vtipných krátkých prozaických textů glos, které vydával v osmdesátých letech v samizdatovém časopise Munk.

Komorní průřez jeho výtvarným dílem jste mohli vidět na loňské výstavě, příznačně nazvané Posledních třicet let, v Galerii Ztichlá klika. Kromě mail-artu visely na zdech abstraktní strukturální obrazy, tašistické grafiky, lettristické kompozice a hlavně všechny ty otisky a karty a jízdenky zamáčknuté do barvy či přetažené špinavými oleji, táhnoucími se přes chlapíky s mečem nebo flétnou jak těžké mraky přes nízkou strašnickou oblohu. Je v nich jakási podivná samozřejmost a syrovost – stejně jako s otisky s nimi nemůžete nic moc dělat, ale rozhodně je nemůžete popřít. Jako otisk holínky ve ztvrdlém blátě. Nebo propálený ubrus. Snad jen s tím rozdílem, že je nelze rozdrtit anebo vyměnit. Jsou prostě tady, jako nezaplacené složenky, na které je sice ještě čas, ale vám to může být jedno, protože stejně nemáte žádný prachy. A přesně tahle jejich rezistentní zatvrzelost z nich dělá něco vyloženě fascinujícího. Ale to jsem taky nechtěl říct. Něco ale ke sdělení mám. Úvodní řeč, pronesenou filozofem Petrem Rezkem („klidně to otiskněte, ale nesmí to dávat žádný smysl“) na vernisáži. Čtěte: „Kdykoliv nastane malér, utěšujeme se slovy – nebylo na příběh románu, snad na povídku, a snad – alespoň určitě – na aforismus? Nejprve tedy příspěvek pečlivě sepsaný, inu o čem, no přece o jízdenkách, těch pokrytých, a nakonec propadlé hroby jízdenek, co jsem to chtěl v tom ztraceném příspěvku říci, inu, to ještě nebyla kilometrická banka, když byly kartonové jízdenky, a kde je má kilometrická banka? I ta se ztratila. To už přestává všechno! Že tedy příběh, anekdota, román? Že tedy nebudu moci vysvětlit, co to je lomené jízdné, jak jsem původně chtěl? Co je to lomené jízdné? No něco nemožného pro jízdenky nejprve pomalované, později v hrobcích svých propadlé. Nádražák soudí, že když jedete tam a zpět, kus nějaké trati, neodečtou vám nový minimální odpočet, ale přičtou jen skutečnou vzdálenost, kterou jedete podruhé. Přičtou k té původní vzdálenosti, než jste jeli zpět. Ale je možné, jízdu, nebo jízdou zpět lomit? Je možné vracet se v protisměru a předem to zapsat do knížky, která se zve kilometrická banka? Tedy předem uvidět sebe jedoucího zpátky? Kdybych věděl, že se mi ztratí příspěvek i banka kilometrická, tak bych si koupil lomené jízdné, vycouval bych, vycouval. To přestává všechno, říkal jsem si kolikrát, všechno je ztraceno. Ale to je ten… už skoro ten… aforismus volně parafrázovaný, aforismus našeho autora, který všechno osvětlí. Akselrodova věta ,ano, rozzloben jsem,‘ – to parafrázuji – ,ale rozzlobení muži ještě nejsou muži nasraní‘, a to vážení proto, že radost z nebývalé události, jejíž jsme dnes svědkem, ruší každé lomené jízdné.“ A přesně tohle bych chtěl říci. Váša Ondřej, kulturní magazín Uni, duben 2007.