• Otevírací doba
• GDPR

Svatopluk Slovenčík

Obrazy, eternity, neony z let 1970- 1996

úsilí o nehraniřenost a vymezení indiferentního tvaru v prostoru se zřetelem k nedokonalosti paměti jeho barvy jako metafory stále nabývající vzpominek a jejich během času stále výraznější redukci na to nejpodstatnější.

Zlínský malíř Svatopluk Slovenčík se nechal často inspirovat zcela obyčejnými tvarovými souvislostmi nebo náhodnými kompozicemi z reálného světa věcí. Ony náhodně komponované stavy všedních konstelaci přenášel Slovenčík na plátno, ale vzhledem k tomu, že to byly relikty minulosti, byly i jejich barvy poznamenané ztrátou času vedeny v chladné šedi či namodralé barvě vybledlé vzpomínky. Redukce barevné kompozice na pouhé dvě tři barvy a „malířský“ expresivní tah štětce vytvářející formy bez kontur definuje zobrazené jako indiferentní nehmotný útvar v permanentním vývojovém procesu. Dokladem může být i skutečnost, že obrazy nejsou z velké většiny ani datovány ani podepsány, protože čekají na případné změny, korektury a dotvářející zásahy. V inkriminovaném období druhé poloviny sedmdesátých let působí mnohé z jeho maloformátových obrazů opravdu dojmem skici. Jak Slovenčík řekl, ne abstrakce, ale věcnost je pro něj cílem. Pokud bychom měli dát jeho práce ze sedmdesátých a osmdesátých let do světových souvislostí, musíme jít zpět až k malířům abstraktního expresionismu, jejichž dílo zanechalo ve Slovenčíkově tvorbě znatelnou stopu. Jak Franz Kline se svými černobílými expresivními konstrukty, tak i Barnett Newman ze čtyřicátých let, ale také Mark Rothko členěním plochy a redukcí barev byli duchovními otci formální stránky Slovenčíkovy malby tohoto období. Obsahové se přirozeně Slovenčík pohyboval ve své zemi a ve vlastním chápání a výtvarném komentování viděného. Těsně před polovinou devadesátých let vytvořil Slovenčík řadu prací malovaných akrylem na eternitových deskách, kterým říkal znaky. Rozměrem, (40 x 40 cm), tvarem (čtverce se dvěma seseknutými rohy a trojúhelníky se dvěma seseknutými rohy), šedou industriální barvou je jejich výpověď trvale determinována jako syrově volený artefakt bez konvenčních estetických ambicí – však jde o běžně používané šablony, z nichž je složena střešní krytina. Formy, které na nich Slovenčík maloval, odpovídají jejich tvaru a tím je vlastně řečeno, že to byly právě nosiče a ne výtvarné myšlení, jež byly pro tyto produkty určující. Barevně se pohybuji ve čtyřech variacích: žluto-černé, žluto- černo-bílé, šedo-černé a bilo-černé. Především šedé a bílé plochy jsou malovány řídkou barvou, takže jsou tahy štětce dobře viditelné. Formy samy jsou často vědomě nedokonalé a jejich cílem je prosadit se v ploše podobně, jak se o to v monumentální a také mnohem rozvinutější podobě snažil další z amerických abstraktních expresionistů Robert Motherwell. Jestli měl Slovenčík v úmyslu eternitové šablony sestavovat do větších celků, není myslím známo, jejich prezentace v prostorách s sebou přináší nemalé problémy, protože se svým charakterem brání jakémukoliv rámování a nesnesou vedle sebe díla jiného technicko- výtvarného vybavení. Podobné provizorním dopravním značkám neukazují ani tak směr, jako spíš upozorňují na přicházející. Možná, že tím Slovenčík reagoval na novou dobu, nový systém, v kterém se Česká společnost V devadesátých letech ocitla, aniž znala nová pravidla. Improvizace, provizórium, hledání a snaha o nalezení orientace v polovině devadesátých let patřily a na přelomu tisíciletí stále ještě patří k centrálním námětům mnoha umělců všech věkových kategorií. Třetí ze Slovenčíkových vývojových období předvedené v Galerii Ztichlá klika ukazuje vše, co v něm bylo vytvořeno. Zapojení neonových trubic a světla do uměleckého díla není sice nové (vzpomeňme z českých umělců jen Zdeňka Pešánka), ale i dnes, po více než osmdesáti letech, je to krok radikální a zvláště V současném trendu mediálních děl ne bez nebezpečí sklouznutí do chtěné „módní“ pózy hraničící s designem. Dan Flavin je ve světě nejznámějším umělcem pracujícím s neonovým světlem, ovšem jeho barevné plochy sledují reálný prostor, zatímco Slovenčíkovy Neónové Obrazy jsou skutečně obrazy malované bud' na plátně nebo na dřevotřísce akrylovou barvou a sazemi či pigmentem s dodatečně vsazenou barvenou nebo i bílou neónovou trubicí. První tři menší formáty mají monochromní plochu pokrytou celkem stejnoměrně červenou, žlutou nebo černou barvou. Zatímco u prvních dvou barva neonové trubky sleduje koloraci, je tedy červená, respektive žlutá, je u třetího obrazu použito bílého světla jako kontrastu k černé ploše. V roce 1987 začal v Praze malovat své černé obrazy a ke konci devadesátých let pak červené Milan Grygar. Linky, které na nich byly červenou, žlutou, modrou a zelenou barvou namalovány, rozdělují plochu obrazu na části simulující prostor - Grygarovi šlo o anticipaci muzikální stavby kompozice. Slovenčík, jehož neónové obrazy působí na první pohled příbuzné, nerozděluje neónovým světlem obraz na plochy, nýbrž akcentuje jeho barevný modul. Podstatně dál jde u dvou větších formátů, které jsou oba neónem kompozičně rozděleny na dvě stejně velké vertikální části. První obraz je v celé výšce natřen sytou červenou barvou ztrácející se vlevo a vpravo ve špinavé černi. Neónová trubice je natřena stejnou barvou a posiluje tak intenzitu červené na plátně. Druhý obraz je šedočerný, místy až špinavě modrý. V jeho středu je šedobílý, poměrně úzký Vertikální pruh ztrácející se opět v temné, převažující části obrazu. Bílá neónová trubice prosvětluje svou zářivou intenzitou střed obrazu a propůjčuje mu bezmála magické účinky. Tentokrát působí nános barvy mnohem řidčeji v obraze a mírou nánosu se podobá spíš znakům na eternitové desce. Je těžko říct, zda Slovenčík těmto neónovým obrazům přičítal jinou než čistě estetickou rovinu. Číst by se snad daly i jako posílení již ve své podstatě dostatečně výrazné vizuální skutečnosti obklopující společnost. Kompozicím vycházejících z amerického abstraktního expresionismu se věnoval Svatopluk Slovenčík i po dobu těchto experimentů se zářivkami; o tři roky později však jejich autor překvapivě umírá. Jako celé škále výtvarníků žijících v regionech, nevyhnul se ani Svatopluk Slovenčík osudu zůstat neznámým v českém výtvarném dění. Tato jeho první výstava v Praze by měla připomenout, že mimo Prahu žilo, žije a pracuje mnoho zajímavých a přehlížených umělců hledajících i nadále své místo na České výtvarné scéně. Zdeněk Primus.