• Zavřeno 23.8. 2024
• GDPR

V. Boudník, Z. Bouše, O. Hamera, H. Reegen

Libeňští Mušketýři

Krátce po válce se na Státní grafické škole sejde neobvyklá třída, v níž zadní lavici obsadí Vladimír Boudník a Zdeněk Bouše. Setkání je osudové a není na škole výjimkou. Vedle starších, zkušených žáků, kteří dohánějí léta, o něž je připravila válka, zasednou mladíci, na které teprve leccos čeká. Boudníkovi, vytáhlému dlouhánovi, je v té době 22 let, Bouše je o 4 roky mladší.

Prohlížíme-li si dnes některé zachované školní práce, především grafiky, překvapí nás jejich syrová expresívnost. Je pravda, že zadaným tématem je Wolker, téma je dáno, nicméně jeho pojetí a zpracování není obvyklé. Žáci, přeplnění city, zážitky i sny, vyjadřují se až exaltovaně a neváhají použít i náboženské alegorie a symboly. Objevuje se trpící Kristus, svatý Šebestián či soucitná dívka Marie. Nejvýraznější postavou třídy býval prý Jan Reegen, černovlasý mladík exotického zjevu a hrdého chování. I pro Boudníka, pozdějšího vůdce a proroka, byl Reegen předobrazem vlastní osobnosti. Velký grafický list Zdeňka Boušeho s tajemným nápisem Hluchota – náhražka přátelství vychází nepochybně z výjimečné školní atmosféry. Mystika je prožívána skrze tělo, eros ovzbuzuje imaginaci a podněcuje i ducha, aby se vyjevil v nějaké jedinečné vizí. Černobílý linoryt představuje akt ležícího muže s květinou, v pozadí se rýsuje akt ženy, jejíž hrdlo je protnuté šípem. Scéna představuje milence, jejichž důvěrný vztah poznamenalo utrpení. Žena trpí, ale muž trpí i tím, že si toto utrpení uvědomuje. Na pravé straně se rýsuje silueta Krista na kříži, mlčícího, asi lhostejného svědka. Jako by grafika chtěla říci, vykřiknout: Bože, ty nevidíš, co se děje! Podobné tísnivé pocity vyjadřuje i další Boušeho linoryt s názvem Modlitba, jež opakuje motiv milenecké dvojice vystavené utrpení. I v tomto případě se ostrý hrot, hrot svícnu, zabodává do živého masa. Pojetí scény, jak hlásá už nápis, je opět podbarveno nábožensky, Kristovo utrpení na kříži připomíná i mužova ruka protnutá svícnem místo hřebu. Jako by Boušeho milenci vzývali čistou pravdu, která ale bolí, pálí, zraňuje duši i tělo. Obě Boušeho grafiky se nápadně podobají tomu, co zpodobuje i Vladimír Boudník ve své rané školní tvorbě. Erotiku vždy doprovází utrpení, stín války dopadá i na současný život a zastiňuje i jeho ideály. Generační trauma z totálního nasazení je stále živé, jakási úzkost zneklidňuje třídu. Boudníkovy počátky jsou vysloveně depresivní, z roku 1947 pochází list s výmluvným názvem XX století, z roku 1948 pochází černobílá, expresivní Kalvarie. Také Boudník včleňuje do svých prvních listů nápisy, kladoucí otázky, do lina řeže protiválečné textové výzvy. Škoda, že se zachovalo tak málo prací Jana Reegena, nadaného spolužáka, kterého nakonec srazí tuberkulóza. Reegen i Boudník poznali na vlastní kůži válečné útrapy, ani Reegen se nevyhnul totálnímu nasazení. Při náletu zahyne Reegenova přítelkyně, krásná Francouzka, pravděpodobně stejně jako on zavlečená do Rakouska na nucené práce. Dochovaný Reegenův obraz Francouzky vyjadřuje snahu o realistický portrét, ale zároveň působí i jako magický talisman lásky. Krátký, citově nabitý život, blízkost smrti a možná i tušení smrti vlastní byly jistě příčinou Reegenova tragického vnímání světa. Porovnáme-li práce Reegena, Boudníka, Boušeho a dalších spolužáků s tím, co se zanedlouho stane doktrínou socialistického realismu, je jasné, že kamarádi ze Státní grafické školy stojí mimo a sami. Cesty se rozcházejí, jedni se chopí praporů a vykročí rázně vpřed, jiní začnou klopýtat životem na vlastní pěst. Po roce 1948 se výrazně změní poměry v české kultuře, pražská periferie se stane útočištěm mladých talentů. Zdaleka nejde jen o metaforu, přesun z centra na okraj dění, odchod na periferií je uskutečněn i fysicky. V roce 1950 se usadí v Libni, v ulici Na hrázi 24 v bývalé kovárně Bohumil Hrabal. Doktor práv tehdy nemá šanci, nová revoluční doba právníky ani nepotřebuje, ale Hrabal už stejně myslí na své literární poslání. Kolem Hrabala a Boudníka, který je dalším nájemníkem, se vytvoří malá komuna, k níž patří i básník a filosof Egon Bondy. Diskutuje se, ovšem velmi neformálně, o moderním umění, literatuře, surrealismu, který si účastníci vykládají velmi volně, po svém. "Ten čas těch padesátých let v sousedním pokojíku bydlel Vladimír Boudník, který tak jako já byl zamilovaný do pražských periferií, miloval tak jako já všechny ty bizarnosti Libně," píše a vzpomíná Bohumil Hrabal. Periferie nabízela svobodu osobní i tvůrčí, stala se životní filosofii i uměleckým programem. Jen dělnické prostředí mohlo poskytnout ochranné mimikry, přežít nejhorší léta, která paradoxně byla i nejšťastnějšími léty mládí. "S Vladimírem jsme jezdívali na ocelárnu Poldi a přitom jsme stačili do rána vést debaty, procházet se starou Libní," píše a pokračuje ve vzpomínkách Bohumil Hrabal. . Jednoho dne se v ulici Na hrázi, nazývané Hrabalem Na hrázi věčnosti, objeví i Zdeněk Bouše. Desku velkého dřevorytu, kterou zde Bouše zapomene, bude pak Hrabal stavět pod okap jako stříšku před velkými lijáky.“Otisk Boušeho dřevorytu se ale naštěstí zachoval: představuje Boudníka na zemědělské brigádě. Boudník sedí v podřepu na poli, na hlavě má posazený nízký klobouček - snad jediný symbol jeho bohémy. Také Bouše je zapojen do velkého, pracovního procesu, dře jako pomocný dělník, buduje slapskou přehradu. Návrat z práce se někdy změní v delší procházku, ze slap se Bouše vrací do Prahy pěšky. Bouše si rád zakládá na filosofickém klidu, čte si Lao-c'eho a vede rozhovory se svou kočkou. Zatímco Boudník rozvíjí své teorie i praxi explosionalismu, jde Bouše poněkud jinou cestou. Zajímá ho čára jako sólové vystoupení, luští znaky jako zen buddhistický mnich. Stejně jako Boudník, tak ani Bouše nelpí na věcech, je povznesen nad veškeré materiální hodnoty umění. Svou tvorbu ukládá na dno gauče, ale rozhodně ne proto, aby se zde hromadila pro budoucí zisk. Čas od času příval deště vyplaví suterén a rozmočí kresby. Po každé takové katastrofě následuje i umělecká očista, stohy mokrých papírů vynáší Bouše ven. V roce 1952 nastupuje Boudník jako soustružník do vysočanské fabriky, kterou ovšem jeho imaginace promění v obrovskou experimentální laboratoř. Boudník je okouzlen výtvarně nevyužitým materiálem, plechovými odstřižky, šponami, kovovým odpadem. Neméně ho vzrušují stopy nástrojů a výrobní činnosti, které se mohou jevit z určitého úhlu jako svérázné výtvarné projevy. Dá se říci, že Boudník je umělcem na svém místě, osud ho zavedl tam, kam chtěl. Předcházející teorie explosionalismu vyzývající ke čtení zajímavých skvrn ho dobře připravily na setkání s fabrikou. Vždyť ani fascinující, oprýskané zdi pražských uliček mu nemohou nabídnout to, co mu nabízí surový tovární materiál. V roce 1952 umírá Jan Reegen, přáteli nazývaný Hanes, jehož památku uctí Boudník svazečkem opsaných dopisů. Listy příteli, Reegenovy dopisy Z let 1949 - 52, adresované Boudníkovi, navazují na školní přátelství. Svazeček opsaný na stroji, jeden originál a tři průklepy, vyšel v edici Explosionalismus jako pionýrský samizdat. Z roku 1966 pochází Boudníkův grafický cyklus Dopis příteli, v němž jako by ještě jednou vzdával poctu Reegenovi. . Na počátku padesátých let je Boudník spíše románovou postavou, spíše prorokem než výtvarným umělcem s vlastním, novátorským dílem. Boudník používá poetické symboly - květiny, pouťová srdce protnutá šípy, vlaječky, plachetnice, ryby, rybářské sítě, kotvy věrnosti... Corpus delicti z roku 1956, rozkreslený dopis zamilovaného muže, ještě hýří romantikou, poesií a znaky, které už tradičně patří k řeči lásky. Ve stejném roce ale dochází k zásadnímu zlomu, vznikají abstraktní monotypy a první tisky aktivní grafiky. Nejde o náhodu ani jednotlivosti, dílo už pokračuje vlastním směrem, rozvíjí objevy z roku 1964. Z Vladimíra Boudníka se stává významný umělec, objevitel nových výtvarných postupů, protagonista české strukturální grafiky. Boudník vždy přitahoval lidi, sám je vyhledával, potřeboval je ke svému mesianismu. Vladislav Merhaut se seznámí s Boudníkem ve vysočanské v fabrice a stane se jeho obdivovatelem a jakýmsi neoficiálním tajemníkem. Za gesty podivína rozpozná Merhaut originální umělecký talent, začne pečovat o Boudníkovo dílo, s kterým umělec sám zacházel velmi libovolně. Diky Merhautovi se zachovalo to, co by jinak skončilo na haldě papíru, bylo poztráceno, zapomenuto či zahozeno. V roce 1964 se s Boudníkem seznámí Oldřich Hamera a také on okamžitě propadne kouzlu nevšední osobnosti. Hamera se zajímá o geologii, paleontologii, archeologii, sbírá kameny a trilobity, kreslí a maluje. Boudník seznámí Hameru s grafikou a věnuje mu i první satinýrku, zázračný mechanismus proměňující fragmenty reality, vrypy, škrábance a stopy barev v symbolické či přímo abstraktní komposice a vize. Hamera zůstal strukturální grafice věrný i v následujících letech, kdy se abstrakcionisté začali houfně vracet ke konkrétnějšímu způsobu vyjádření. Boudník ovlivnil řadu českých umělců, ale Oldřich Hamera je asi jeho jediný opravdový žák. Počátky mají v sobě zcela zvláštní sílu, přitahují, uchvacují, inspirují, obnovují živel imaginace. Znovu se potvrzuje to, že u počátku umění leží mýtus, magická událost, zažehnutí ohně. V době, kdy se Hrabal přistěhoval do Libně, nebylo po bývalém rybníku ani stopy. Zůstal jen název ulice - imaginární hráz zachycující věčnost vždy velebenou uměním. Malý vlhký byt na periferií se stal křižovatkou osudů, myšlenek, setkání přátel - libeňských mušketýrů. Bohumil Hrabal dal mýtu literární tvar, seznámil s libeňskou legendou svět. Vladimír Boudník, tento "dandy v montérkách" se stal ústřední postavou Hrabalova vyprávění, vstoupil do jeho povídek a románů. Ale příklad outsidera,  vantgardního tvůrce, který předešel svou dobu, má své místo i ve výtvarném umění. Poselství se předává dál, Boudníkovo dílo působí, ovlivňuje naše soudy, hodnocení a rozhodnutí. V prvních poválečných letech i k nám pronikají nepříliš optimistické existenciální proudy, něco divného je v povětří. Svět ani po válce nezmoudřel, to je bohužel jasné. Existencialismus k nám uvádí v roce 1947 třetí číslo Listů, které řídí Jindřich Chalupecký. Mezi filosofickými texty se objeví i krátké povídky Franze Kafky, dokonale už zapomenutého pražského autora. Ještě v roce 1948 stihne Václav Černý vydat První sešit o existencialismu, druhý už zůstane v rukopise. Existenciální úzkost je všudypřítomná, objevuje se i v pracích žáků grafické školy, je zašifrována i v díle Vladimíra Boudníka. Nejde ani tak o přímé vlivy filosofické četby, ale o shodné pocity, analogie umělecké tvorby. Zanedlouho, v padesátých letech se stane existencialismus nebezpečným pojmem a jednou z nejhorších nadávek marxistické estetiky. Boudníkovo dílo bylo před časem zhodnoceno na velké výstavě v Domě U kamenného Zvonu, kde něco vystavoval i Hamera. Naproti tomu je dílo Zdeňka Boušeho, osamělého mušketýra, skoro neznámé, a proto je výstava ve Ztichlé klice věnována především jemu. Zdeněk Bouše se narodil 8. 8. 1928 v Kasejovicích, za války se vyučil sazečem v tiskárně v Bílkově ulici v Praze. Studoval na Státní grafické škole u profesora Beneše. Chtěl se věnovat sochařství u profesora Josefa Wagnera, ale nakonec zůstal přece jen u malby a grafiky. Prošel řadou zaměstnání, dospěl až k magickému číslu 33. Stejně rozmanitá je i jeho tvorba pohybující se od nečitelných monochromů až k zenové jednoduchosti a čistotě. Bouše vytvořil i řadu portrétů Bohumila Hrabala, k těm nejznámějším patří černobílá silueta s velkým, naslouchajícím uchem. "Nic si nepamatuji, proto mě nic netrápí," říká dnes Zdeněk Bouše, svědek, pamětník, tulácká existence, pražský flâneur, skromný umělec. Nemá smysl naléhat, dozvědět se víc. To podstatné je už stejně vyčerpáno, prožito, přetvořeno v dílo. Mýtus se ostatně neobnovuje novými fakty, ale novou odvahou, dobrodružstvím, vášní, celým životem. K Symbolice utrpení patří šípy a hřeby, objevují se už na počátku v prvních pracích Boušeho a Boudníka. Součástí cyklu Corpus delicti je i Boudníkův autoportrét, představuje zasaženého muže, jehož hrdlo je proťato vystřeleným šípem. Už Bohumil Kubišta chápal Svatého Šebestiána jako zobrazení vlastního osudu, symbolika utrpení je spojena už s počátky českého moderního umění. Také na Vladimíra Boudníka a jeho přátele se musíme dívat jako na zakladatelské osobnosti, pro něž moderní umění znamená v jisté chvíli zápas na život a na smrt. Vždyť y Boudníkova úsilí se zrodí strukturální abstrakce, něco naprosto nového, nesrovnatelného s předcházejícími projevy. Nebezpečné šípy a ostré hroty zraňující umělce přejdou pak do symboliky dalších tvůrců, najdeme je v dílech Mikuláše Medka, Aleše Veselého či Karla Nepraše. Josef Kroutvor