Zbyšek Sion
Práce na papíře 1955- 1963
Termín Nov - DecKomentář
,,Já jsem byl Hamlet..., v tomto věku kdo nebyl'?" podotkl Zbyšek Sion s lehkou sebeironií nad souborem svých raných kreseb ze studentských let, v nichž dominuje čerň a vedle hospodských scén se jako nejčastější motivy uplatňují lebky, krucifixy a smutné introvertní auto portréty.
Také milenecké scény jsou pojaty jako temná osudová dramata
a tragické napětí přechází i do pozdějších chaoticky zbrázděných
nefigurativních struktur. Depresivní ladění Sionových raných prací, osudový patos
i sarkastická grotesknost. jež ho často kompenzuje, však nejsou otiskem dobové
šablony, ale vycházejí z autentické zkušenosti zmaru a rozvratu, úzkosti a hrůzy.
Sionův vnitřní svět hluboce poznamenaly dětské zážitky z druhé světové války, které
natrvalo určily jeho vidění reality a chápání lidského osudu. Jako šestileté dítě
pozoroval zbědované zajaté partyzány odváděné do poličského vězení, viděl
hořící ruiny pardubického předměstí pár hodin po náletu na továrnu, s hrůzou stál
v řadě čelem proti kulometům esesáků, kteří vyhrožovali, že všechny postřílí,
jestli se nenajdou uprchlí vězni, úpěnlivě se s matkou v kostele modlil za návrat otce, který
byl roku 1940 zatčen gestapem a v roce 1944 zemřel v německém vězení. Příliš
brzy a příliš zblízka zjistil, že je zlo a že je smrt, bál se v noci usnout,
aby ho neděsili kostlivci. „To hlavní se odehrálo do mých osmi let“, komentuje
s nadsázkou své zážitky. Vzpomíná také na bizarní episodu, která vypadá skoro jako osudové předznamenání jeho výtvarné cesty: byl tehdy
šestiletý, když přišel na návštěvu malíř J. V. Síla, žák O. Nejedlého, a
přinesl ukázat perokresbu, kterou vytvořil v plenéru: realisticky zachycený
potok s tajícím sněhem. Sion práci obdivoval a přál si umět to jednou jako on. Na druhé straně papíru si všiml podivné zaschlé hmoty,
vytvářející žlutošedou amorfní strukturu, a dověděl se, že je to mozek esesáka.
Když malíř pracoval na kraji lesa, strhla se kolem přestřelka s prchajícími
partyzány a on si z plenéru odnesl i tuto podivnou trofej. S takovou vnitřní
výbavou začínal Sion v roce 1953 na brněnské Škole uměleckých řemesel, kde se
Skamarádil S Antonínem Tomalíkem, pozdější legendou českého informelu, již
tehdy nezkrotným samorostem a nenapravitelným průšvihářem, který na „šuřku“
nastoupil o rok později. První Sionovy školní kresby, v nichž už
můžeme najít jak příznačná biblická témata a motivy zápasníků, tak tendenci k
ironii a grotesce, jsou ještě poctivě popisné. V nauce o slohu je tehdy učili,
že Picasso byl blázen a Cézanne deformoval realitu, protože měl oční vadu. Už v
Brně ale Sion objevuje v antikvariátu malou Cézannovu monografii od Františka
Rachlíka, který Cezanna nazval „vynálezcem nového světa obrazů", na němž
se rovnocenné podílí „oko i duch“. Už tehdy také čte Strindberga, Z něhož mu
utkvěla v paměti věta, že život je tak těžká věc, že každý, kdo ho poctivě prožije,
by si zasloužil pomník, nachází si Dostojevského a pokouší se ilustrovat jeho
Zločin a trest. poprvé se setkává se jménem Franze Kafky. Na podzim 1957
přecházejí Sion i Tomalík do Prahy, kde nastupují na „přípravku“ k profesoru
Vodrážkovi. Zásadní impuls pro ně znamenala brněnská výstava Zakladatelé moderního umění, na kterou tehdy jeli stopem na nákladku.
Její vliv je v chronologickém sledu Sionových kreseb, datovaných nejen rokem,
ale i měsícem, zcela markantní. Kresby z konce roku 1957 (např. scény s pijáky
a hráči karet, Tomalík ve smíchovském sklípku nebo zátiší na stole) mají
výrazně uvolněnou stylizaci a svědčí o hledání „moderního výtvarného výrazu“,
které postupuje od Cézanna k prekubismu a expresionismu. Stejně jako Tomalíkovi
uhranul Sionovi zejména Bohumil Kubišta. Navazuje na jeho tvrdé kontury i
magicky barevný temnosvit, sdílí jeho přesvědčení ,,o duchovní podstatě moderní
tvorby“. Kubištou je poznamenaná Zejména série Sionových autoportrétů z roku 1958, které vyjadřují existenciální trauma na
dvacetiletého mládence dost intenzívní, a vycházejí z něho i četné verze
temných koupání, starozákonní motivy a scény Ukřižování, tematizující situace
utrpení a oběti. Realita padesátých let nemohla hrůzné zážitky z dětství neutralizovat, přinášela rafinovanější násilí na člověku, nové
úzkosti a novou beznaděj. „Byli jsme opravdu somráci a byli jsme bezprizorní
kluci z venkova, kteří tady neměli žádné zázemí...“ vzpomínal Sion na své
pražské začátky při sympoziu věnovaném Českému informelu v roce 1991. Brzy se
ale s Tomalíkem začínají v novém prostředí orientovat. Na mikulášské 1958 na
AVU, kde hráli Šmidrové, se setkávají s Koblasou, Neprašem a Dlouhým. Zapojují se
nejen do pestrého bohémského života, ale především do kolektivního propátrávání
tehdy ještě zakázané zóny poválečné abstrakce - prostoru nebezpečného,
magického, bezedně pohlcujícího a obsahově nevyčerpatelného. V kresbách můžeme
sledovat Sionův přechod k abstrakci zejména v cyklu lebek a hlav z roku 1959,
jehož vyvrcholením je Veraikon, symbolický otisk existence, kde už jsou
určující ryze výtvarné vztahy a procesy a vazba na viděnou realitu se vytrácí. O vánočních prázdninách
1959 pak vytváří Sion první zcela nezob razující kompozice, gestické kresby a
pastózní kvaše, v nichž převažuje čerň - Bez názvu, Návštěvník, Sen o
Benátkách. Teprve pak, roku 1960, se seznamuje s „klasiky“ České poválečné abstrakce,
Boudníkem, Medkem a Piesenem. Sion vzpomíná, že se tehdy Mikuláš Medek a Jiří Kolář
přišli podívat na kolej v Hradební ulici, kde byli ubytováni studenti Akademie.
Když Kolář viděl jeho obrazy a kresby z poslední doby, tedy asi 1959-60,
konstatoval, že je zajímavé, jak tihle kluci dospívají k abstrakci odjinud, že
nejdou přes surrealismus. Do legendární první konfrontace v ateliéru Jiřího
Valenty v březnu 1960 Sionovy práce ještě zařazeny nebyly, třebaže se na
přípravných jednáních podílel; prostředkoval i zastoupení Tondy Tomallka, který v té době nebyl v
Praze (pracoval v Třineckých železárnách) a obeslal výstavu alespoň
fotografiemi. Aktivně se oba účastní až druhé výstavy v ateliéru Aleše
Veselého. ,,říjen 30 konfrontace 2 u aleše - vypadá to v jeho podzemí zcela přijatelné - bylo to profesionálně nainstalováno – další
mladíci do tlupy - sion - tomalík“ zapisuje si tehdy do deníku Jan Koblasa. Od
jara 1960 maluje Sion pro školu figurální studie a koupání a doma o prázdninách se zabývá abstraktními a
materiálovými strukturami. Experimentuje s akční malbou, pracuje s nemalířskými
prostředky a technikami, kombinuje tuš a kvaš s kolážovanými útržky novin, akrylátovým
lakem, pískem a jinými příležitostnými materiály. Vrstvením, prorýváním a
propalováním různorodých hmot vytváří temné erupce barev a tvarů. V událostech,
které se na obrazech a kresbách odehrávají, lze hledat zašifrované odrazy
intimních prožitků, osudových dramat i kosmických procesů. Dramatické tvarové
shluky jsou sice zcela vzdálené optickému obrazu reality, ale pravdivě a
autenticky tlumočí její prožívání, „odpovídající a nám nejspíše vlastní je
skutečnost ne předmětná, nepřehledná - bezobrazná, a jednáme s ní takto ze
své situace - pak ji soustavně ověřujeme v její nepřehlednosti, neukončenosti,
chaotičností - a obraz, jako výsledek našeho jednání se skutečností, není okamžitou
konstrukcí - nýbrž ozřejmením (evidencí) skutečnosti, jaká je“, shrnula dobové
cítění Věra Linhartová v katalogu teplické výstavy Medka a Koblasy. V roce 1963, kdy Sion začíná diplomový ročník Akademie,
vzniká cyklus Pod horizontem, mapující rozryté ,,terény duše“, v němž se znovu
uplatňuje znak, vizuální metafora krajiny. Vedle dramaticky vrstvených materiálových
struktur zde Sion využívá í lazurní vrstvy a vymývané plochy, jemné tušové
perokresby a šrafy, pracuje s jemnými, složitě se překrývajícími barevnými
ploškami a fasetami. Tato „dynamická mozaika“ už předjímá rafinované malířské
postupy jeho příští etapy. Poslední kresby z roku 1963 (např. Apokalyptická kobylka
a křečovitě expresivní Hlava, která je portrétem Tondy Málka) se na nové rovině
vracejí k obrazu člověka a směřují k fantaskní grotesce Kuřete uzurpátora či
Švarného molocha. Tady prehistorie končí. Na své první samostatné výstavě v
roce 1966 se už Zbyšek Sion prezentuje jako představitel nové figurace, malíř
přízračných monster a apokalyptických vizí, který svým naléhavým etickým apelem
osobité obohacuje profil české malby. „Z TEMNÉ DOBY MLÁDÍ“, Pavla Pečinková