Zdeněk Bouše
Práce na papíře ze 70 až 90 let
Termín Apr - MayKomentář
Zdeněk Bouše (8. 8. 1928 Kasejovice, 19. 2. 1997 na dálnici u Prahy) vystudoval po válce Státní grafickou školu v Praze a pak jeden rok studoval na VŠUP v atelieru u profesora Wágnera. Když musel prof. Wágner školu opustit, Bouše odešel spolu s ním. Na Státní grafické škole se ve třídě sešel s Boudníkem, Reegenem, Rotbauerem, Krauerem, Dočekalem.
Účastnil se Boudníkových pouličních akcí počátkem 50. let aspolu s Reegenem a Dočekalem tvořil jádro Boudníkovy explosionalistické skupiny. Zasvého života prakticky nevystavoval, neměl samostatnou výstavu. Jeho práce byly poprvéve větším počtu představeny na výstavě "Libeňští mušketýři" v roce 1994 a na výstavě "Boudník a přátelé" v Českém Krumlově, roku 1996 na skupinové výstavě v Paříži, roku 1998 na výstavě »Český informel". Roku 1998 měl první samostatnou výstavu v maďarské Ostřihomi v Duna-museum. Tyto výstavy připravila a realizovala galerie Ztichlá klika. Roku 2007 vystavil jeho práce JUDr. Stanislav Macháček na své20. jednodenní výstavě v Soběslavi a zároveň vlastním nákladem vydal knížku Zdeněk Bouše, komorní retrospektiva. V současné době probíhá první velká vícedenní výstavav galerii Ztichlá klika, rozdělená na dvě části, které budou následovat za sebou."V Truhlářské ulici, ve starém pavlačovém domě, v bytě jak jen lze úsporně zařízeném, žil laskavý člověk s krásnýma očima a s úsměvem, který se trvale zabydlel jeho tvář, Zdeněk Bouše. Malíř a sochař, grafik a umělec života, veliký pijan a noblesní člověk, milovník života a zároveň asketa, náruživý kuřák a pojídač vlašských ořechů a medu, bohém s krásnou tváří, neklidný chodec, který během několika málo hodin dokázal obejít všechny zajímavé hospody a kavárny Starého Města a všude vypít šálek kávy s urychlovačem, který však na Zdeňka moc nepůsobil a v jeho případě nic neurychlil. Málokdo dokázal tak nelpět na věcech jako on, trošičku mě tomu umění vyučil, ale jsem žákem pořád špatným. Párkrát jsem v Truhlářské přespal, či spíše protrpěl noc chladem, ani přikrývky tam nebyly a já neovládal techniku Zdeňkova stoického klidu. Olda Hameraby mohl o zimě v zimě vyprávět. Jak si s Boušem vlezli společně zády k sobě do velkých spodků, aby se při mrazu alespoň trochu zahřáli. A jak v noci, když přišla potřeba močení, Olda nesl na zádech přes pavlač na záchod Boušeho a jejich jediným úborem byly ty společné bombarďáky. Jak Olda močil a Zdeněk mu dělal zeď a pak se role vystřídaly, Zdeněk močil a Olda dělal křoví. A pak zpátky do postele. Bermudskýtrojúhelník už neexistuje, zmizel v něm Bouše i Petr Kabeš. Místo ohraničené hroty tří hospod, kde se Zdeněk pohyboval, mizel a zase se po čase objevoval, někdysám, jindy v Kabešově doprovodu. Vladimírek, zvaný Pančuchin raději zdrhnul do rodné Kroměříže, aby mohl sám bloumat v zámeckém parku, jinak by se asi v té černé dířeztratil, definitivně. Bouše vytvářel a nic nevlastnil, žil a na ničem nezávisel, dovršoval a na ničem nelpěl. Proto ho nikdy nic neopustilo. V letech devadesátých jsme jeli společně s Boušem a několika přáteli autem do Paříže na vernisáž výstavy Boudníka, Boušeho, Laciny, Reegena a Rotbauera. V Německu za hranicí jsme zastavili u hospody na jídlo, Zdeněk pozvání odmítl s tím, že má dvě housky a to, že mu stačí. Když jsme se po čtyřech dnech vraceli zpět, zastavili jsme za hranicí v Čechách, že se najíme, Zdeněk odmítl a vytáhl z kapsy tu druhou housku. V Paříži, která je zvyklá na všechno, budil svým důstojným úborem a svým krásným zjevem takovou pozornost, že se lidé na ulici za ním otáčeli. Oblečen v černém ošumělém, ale přesto stále elegantním kabátu, s černým prastarým kloboukem na hlavě, rudou šálou kolem krku a červenou růží v klopě, s dlouhými bílými vlasy a rozježenými vousy, s úsměvem ve tváři a se svým stoickým klidem působil jako zjevení, jako postava pařížského bohéma z konce 19. století. Na blbé otázky francouzské televize odpovídal s laskavostí a noblesou sobě vlastní. Například na otázku, co říká tomu, že může vystavovat v Paříži, odpověděl, že v životě zažil už horší věci. Když byl tázán na léta padesátá a tlačen k tomu co chtěla reportérkaslyšet, ještě více se usmál a odpověděl, že léta to byla krásná. „Byl jsem kopáčem, chodil jsem pěšky, byl jsem mladý, s Boudníkem jsme na stojáka pili pivo a rum v automatu Svět v Libni a teď, Boudník je dávno po smrti, automat svět neexistuje,Libeň částečně zmizela, lidi jsou pořád stejní, a čím dál více konzumní společnost se přibližuje totalitnímu státu a já, já jsem starý a brzy už budu prdět do hlíny“. Reportérkaa madame Chirac, která byla patronkou výstavní síně jako žena pařížského starosty, jen protáhly své napudrované tvářičky. A byl konec a tak Zdeněk podělil pomocný personáltelevize lahvovými plzeňskými pivy, které mu jako dárek přivezli na výstavu jeho děti. Na poslední otázku jak se mu líbí v Paříži, odpověděl, „Já chci domů“. A tak jsme jeli domů. A doma jsme ještě zažili věci! Seděli jsme jednoho dne, bylo to už večer, v baru v Kamzíkově ulici. Zdeněk, režisér Míša Makovec (také náramný člověk, pijan, bohém, milovník života, jako Zdeněk už několik let odpočívá v Ráji) a já. Pili jsme nějaké panáky a v tom přijde pingl a přinese pro nás tři plato plné skotské, snad patnáct panáků, že nám to posílá ten pár od vedle, seděl tam nějaký chlap s ženskou. My jsme si jich nevšímali a pustili se do práce, zas tak velká dřina to pro nás nebyla. Když jsme asi po hodině všechno vypili, přinesl pingl druhý tác a pak ještě třetí, my byli úplně v klidu, aleten párek, čím dál nervóznější, pak chlap oslovil Míšu, jak starého kuplíře, byli to Holanďané, manželé, kolik toho prý ještě vypijeme, že už jsme se jim dost prodražili a že ta baba, jeho žena, má zájem o mě, a on o Boušeho. Tak jsme pro změnu poručili my tři plata, že to je od nás, aby si nás už nevšímali a neotravovali.Uraženě se zvedli a odešli,zbytečně blbci investovali a my měli ještě tři plné táci. Tu noc jsem pak omylem došel až do Brandejsa nadLabem, ožralý jako zvíře. Bouše, dalekostarší, a Míša, ještě starší, nic, úplně v pohodě. Pak jsem se Zdeňkem,než ho sebralo v noci auto na dálnici, zažil ještě jeden flám, který jsme zakončili tím, že jsme jako pomstu pochcali nějakou ohavnou diskotéku v suterénu někde v oblasti Starého Města. Bylo to tak, že jsme mírně rozpaření hledali konečnou stanici a narazili na takřka prázdný podnik, kam nás odmítli vpustit, že nejsme patřičně ustrojeni, přitom se odtamtud linula z repráků neuvěřitelněodporná disco hop-hop muzika.A tak jsme se jim tam za trest oba dva vychcali, bohužel povodeň z toho nebyla. Zdeněk pak za časzemřel snad na cestě do lesa, který měl tak rád a už nedošel a Míša taky, na lavičce v parku, šel z hospody a taky už nedošel tam, kam měl namířeno. Jen já tady chodím a hledám staré kamarády, které jsem měl tak rád, byli mladí i na sklonku svého života. Díky, stále vzpomínám. Jan Placák, Babylon č. 7/XVII, březen 2008.